Muž ve sklepě

Další verze příběhu

S nohou v sádře, a za pomoci berlí, jsem se vydal přes ulici.

Uběhlo 49 hodin od mého pádu ze schodů, kdy jsem viděl toho vetřelce ve sklepě. Nebo alespoň jeho ruce. Už toho bylo dost. Potřeboval jsem pořádný plán a pořádné odpovědi abych se s tím dokázal vypořádat. V tomhle tempu by vetřelec došel k mé ložnici za pár týdnů. Možná za pár dní. Pořád jsem nevěděl, co by se stalo, kdyby se ke mně dostal, ale ani náhodou jsem se to nechtěl dozvědět. Utíkal mi čas.

Zaťukal jsem na sousedovi dveře a něco uvnitř se pohnulo. Skrze omrzlá okna, na konci chodby, jsem zahlédl pohyb otevírajících se dveří. Někdo vykoukl ven, nějaká rozmazaná silueta. Zamával jsem na pozdrav. Stál tam a sledoval mě. Nehybný. Potom ta postava zajela zpět za dveře a zabouchla je za sebou. Zrovna jsem chtěl znovu zabouchat na dveře, když tu se otevřely a za nimi stál P.T. Měl na sobě modré džíny a hnědé triko. Vypadal ještě víc jako Clint Eastwood než minule.

„Brandone," mile se usmál. Otevřel jsem pusu a chtěl něco říct, ale vzpomněl jsem si, že vlastně neznám ani jeho jméno. Jenom iniciály. „Můžeš mi říkat Paul." Odstoupil od vchodu a pozval mě dál. „Dobře Paule," řekl jsem a vstoupil jsem dovnitř.

„Co se ti to stalo?" Zeptal se a ukázal na mou sádru.

„Schody."

„Au."

Zavřel dveře.

I přesto, že venku byl slunečný den, vevnitř byla celkem tma. Všechny závěsy byly zatažené a všechno bylo zahaleno stíny. Jediným zdrojem světla tam bylo jen pár stolních lampiček a trocha slunečního svitu, co se kradl dovnitř otvory mezi závěsy. Podíval jsem se kolem a moje oči se pomalu přizpůsobovali šeru.

Vnitřek Paulova domu byl úplně jiný, než jsem očekával. Slabě řečeno. Připomínalo to starou rohovou kancelář na Wall Street. Docela stylové. Pozlacená mosazná světla ve stropě, lakované dubové stěny s vyřezanými ornamenty, draze vypadající renesanční obrazy na oněch stěnách. Hádám, že už nikdy nebudu hodnotit dům zvenku.

Nebylo tam žádné druhé patro, jen to první, několik pokojů a dveře, které jsem považoval za vstup do sklepa. Dlouhá chodba vedla skrze dům až na jeho konec. Tam jsem si všiml dveří, ze kterých někdo předtím nakukoval. Ty byly teď zavřené.

Vzduch byl cítit po tabáku a vanilce. Nevonělo to špatně, aspoň mně ne. Tabák mi připomínal pach z dětství, z domu mého otce. Byl to čas, kdy jsem byl ještě celkem šťastný.

Sundal jsem si boty a nohama v ponožkách stoupl na podlahu. Ten koberec tu byl hodně mimo. Nahnědle zelený, drsný a na některých místech i dost ošoupaný. Vůbec se tam nehodil.

,,Prosím," přizval mě Paul do obýváku. Vkročil jsem tedy hlouběji do útrob domu.

,,Posaď se, udělej si pohodlí," řekl, zatímco kývl směrem k dlouhému zelenému sametovému gauči. Posadil jsem se a ulevilo se mi. Poskakování na berlích bylo více vyčerpávající, než to vypadalo.

,,Můžu ti něco nabídnout? Vodu? Nebo kafe?"

,,To je dobrý, děkuju."

,,Jsi si jistej? Vážně nechceš ani vodu?"

,,Ne, díky."

Paul se usadil na dřevěné stoličce naproti mně. Na stoličce, co zavrzala stářím. Nestabilitou. Mezitím co si přehodil jednu nohu přes druhou se opřel o zeď za ním a studoval mě jako terapeut svého klienta. ,,Takže?"

Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. ,,Minulou noc... viděl jsem ho."

Paul zachoval neutrální výraz, jen si trochu poupravil svou polohu na stoličce. ,,Viděl koho?"