Muž ve sklepě

Původ

Skrze tohle všechno jsem myslel na svého kamaráda z dětství, na Zacka.

Jeho tělo nikdy nenašli. Jediné, co našli bylo kolo. Zkroucené, rozbité a pokryté krví a kousky vnitřností. Podle policie ho někdo srazil a ujel. Pravděpodobně někdo v kamionu, kdo si toho nejdříve ani nevšiml. Nějaký řidič, jedoucí už spousty kilometrů, kterému byl úplně lhostejný masakr, který mu pokrýval předek vozu a dojel tak až do své další zastávky. Děje se to častěji, než si myslíte. Řidiče to nejspíš polekalo, vyčistil předek kamionu a nalhal sám sobě, že to byla jen srnka. A to je vše. Nikdy jsem tomu úplně nevěřil. Dřív, když mi na tom ještě záleželo, jsem si myslel, že v tom mělo prsty něco jiného. Něco nepopsatelně hrozného. Ale vzhledem
k nedostatku důkazů ta první možnost dávala největší smysl. Aspoň tohle mi řekli.

Zabralo mi přes deset let, než jsem to uznal jako vhodné vysvětlení. To byl můj první krok k tomu se přes to dostat. Po tom jsem už na Zacka téměř přestal myslet. Občas jsem si na něj nevzpomněl týdny, dokonce měsíce. Až do vetřelcových hereckých kousků jsem si na něj nevzpomněl roky. A vyhovovalo mi to.

Všechno pro to abych se v noci v klidu vyspal.

Ale teď mi hlavou létaly myšlenky na Zacka jako části zapamatovaného snu. Jako třeba když skočil z druhého patra na trampolínu a jeho máma na nás křičela z obývacího pokoje. Ty časy, kdy jsme byli vzhůru celou noc a hráli Super Mario Bros. Když mi zemřel pes a Zack přišel, nic mi neřekl, nesnažil se mě utěšit, jen tak tam se mnou seděl. A to bylo vše, co jsem potřeboval. Před Zackem jsem nikdy neměl skutečného kamaráda. A po něm také ne.

*

Souhlasil jsem, že se s Paulem sejdu v parku.

Můj plán byl prostý - nechat ho mluvit a doufat, že se mezitím něco dozvím. V tuhle chvíli nedávalo smysl abych Paula ohledně něčeho konfrontoval. Budu mluvit o věšáku jen když bude potřeba. Ani jsem nevěděl, jestli je Paul skutečně Paul, ale na tom teď nezáleželo.

Bylo zataženo a sychravo. Paul seděl na lavičce, kde měl výhled na kachny v jezírku. Podzimní naoranžovělé listy pokrývali mokrou trávu. Přišel jsem k němu zezadu.

„Paule?"

Podíval se přes rameno. „Pojďme se projít," řekl a z úst vypustil trochu páry.

*

Šli jsme po úzké cestě, pod nohami křupal štěrk.

„Víš, že jsem měl problémy s alkoholem, viď?" řekl Paul.

Přikývl jsem.

„Řekl jsem ti, že vetřelce jsem poprvý viděl ve sklepě, že ano? No, to nebylo tak úplně přesný. Viděl jsem ho ještě jednou předtím. V osmdesátým prvním. Holly a já, to jsme ještě nebyli manželé, jsme byli kempovat, v Utahu, v horách La Sal." Odmlčel se a rozhlédl se kolem jakoby dívajíc se, jestli někdo neposlouchá. Potom pokračoval. „No, byla tam taková oblast... nedaleko od hlavního tábořiště. Pár jeskyní. Ne tunely nebo jak si to představíš, ale... spíš hromada velkejch balvanů zarostlá stromy a mechem, s úzkejma mezerama mezi nima. Některý dost široký na to, aby se nima dalo protáhnout. Byli tam žlutý cedule - zákaz šplhání."

Paul najednou přestal mluvit. Proti nám šel po cestě vysoký muž se šálou ovázanou kolem dolní části obličeje. Šel přímo proti Paulovi. Zdál se mírně povědomý. Jeho boty kráčeli po štěrku rychleji a rychleji až-

-Až prošel přímo kolem nás. Jako kdybychom tam ani nebyli. Paul se podíval přes rameno
a čekal na bezpečnou vzdálenost, aby mohl zase pokračovat. „Takže jsme šli k těm kamenům. Ten den jsem pil víc, než bych měl a s Holly jsme skákali z kamene na kámen. Byla to zábava, chápeš? Jenže některý z těch kamenů měli třeba i přes dvanáct metrů. Narazili jsme na dvojici, která od sebe byla o trochu dál než ostatní. Podíval jsem se do mezery a vedla nějakejch pět metrů dolů, užší a užší, až někam do temnoty. Holly ji přeskočí jako první, bez problému. Potom jsem byl na řadě já. Skočím, ale uklouzne mi noha." Na chvíli se zastaví, vzpomíná. Část mě ho chtěla přerušit a přejít k obviňování, ale část mě chtěla slyšet zbytek.