Muž ve sklepě

Čas barikádovat

6. Pro jiné bude tento vetřelec vypadat jako manekýn, gumový panák nebo jako věšák na kabáty. NIKOHO nepouštějte blízko něj.

Co přesně znamená pro jiné?

*

Mitch odešel z restaurace krátce po jeho otci. Ještě předtím jsem se zeptal, co znamená pro jiné, na to, proč se objevil jako věšák na kabáty. Jen pokrčil rameny a řekl, že žádné z pravidel není garantováno. K jeho otci mi řekl jen to, že si mám držet odstup. Není prý ten, za koho se vydává.

Když jsem se sešel s Mitchem, tak jsem nezjistil téměř nic, získal jsem jen více otázek. Jak to, že je jeho otec stále naživu? Proč byla motorka jeho otce zaparkovaná u domu naproti? Byl to opravdu jeho otec? Nebo už si ta entita hrála s námi oběma. Jenom otázka za otázkou.

Zpod všeho se vynořovalo něco děsivého. Jako kdyby realita byla jen tenká deka přehozená přes nějaký nepředstavitelný teror. Jako závoj, který může být každou minutou protržen. Každou vteřinou.

*

Dálnice číslo sedm byla prázdnější než obvykle. Z mé staré modré Toyoty byl slyšet zvuk pneumatik na asfaltovém povrchu. Za vzdálenými horami zapadalo červené slunce. Stíny se prodlužovaly, jak se den posouval na západ. Na růžové obloze bylo vidět hejno ptactva, pohybovalo se jako jedna mysl, jedno tělo. Jízda v autě mě vždy uklidňovala. Předtím než jsem měl auto, tak jsem chodil na různé dlouhé procházky přírodou, hlavně horskými lesy. Něco na konstantním pohybu se mi prostě líbí. Venku, sám a v naprostém klidu.

Pořád jsem byl připraven dodržovat ty pravidla. Aspoň do té doby, než vymyslím něco lepšího. Tak jako tak, moje další priorita bylo pozvat si nějakého hosta. Hosta, který tam opravdu bude chtít být. Možná pronajmu pokoj pro hosty nebo pozvu nějakého starého kamaráda. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Každopádně jsem musel zaujmout kontrolu nad situací.

Přede mnou, u krajnice, byla zaparkovaná červená Kawasaki motorka. Projel jsem kolem. Dal jsem nohu z plynu a podíval se do zpětného zrcátka. Byla tam, asi 60 metrů za mnou. Zastavil jsem, podíval se přes rameno a stále tam byla. Jenom ta motorka. Zařadil jsem zpátečku, rozjel se a pak jsem zase zastavil. Co to dělám? Mitch mi zdůraznil abych si od něj držel odstup. Ale moje zvědavost měla jiný plán. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Znovu jsem zařadil a rozjel se dopředu. Sledoval jsem prázdnou dálnici přede mnou, která se táhla až za horizont.

Prostě jeď domů, řekl jsem si. Jeď domů a jdi spát. Ale neposlechl jsem se. Zařadil jsem zpátečku a vracel jsem se k té červené motorce. Zastavil jsem se asi 3 metry od ní, vystoupil jsem a zamračil se, když se mi k očím dostal oblak prachu vyvolaný náhlím zastavením na štěrku. Stála tam, klíčky v zapalování a helma na sedadle. Sice nejsem žádný mechanik, ale smrdělo to jako technické problémy s motorem.

Porozhlédl jsem se kolem. Hrana dálnice vedla přibližně 6 metrů daleko a následně klesala do travnatých polí. Necelých 15 metrů od motorky jsem si všiml, že na té hraně dálnice někdo sedí. Byl to Mitchův otec, P.T. Karver. Alespoň to z té dálky tak vypadalo.

Seděl s lokty opřenými o kolena, díval se do polí a kouřil. Stál jsem tam a zvažoval svoje možnosti. Chtěl jsem odejít, ale moje zvědavost opět zvítězila. Šel jsem za ním. Pach benzínu byl silnější každým krokem. Na zemi, vedle něj, stál červený kanystr. Zastavil jsem asi 10 metrů od něj. Pohlédl na mě, koukl se mi do očí, kývl a znovu se otočil k výhledu na pole.

„Problémy s autem?" zeptal jsem se.

„S motorkou."

„Ah, no jo vlastně. Něco, s čím bych mohl pomoct?"