𝐃𝐞𝐜𝐢𝐬𝐢𝐨𝐧 | HP FanFiction [POZASTAVENO]

7.

Prázdniny skončily a studenti se vraceli do Bradavic. Byl mezi nimi i můj bratr Draco, který za sebou táhl svou partičku zmijozelů.

„Čau, Magnolie!" zamával mi, jakmile vešel s Crabbem, Goylem, Zabinim, Nottem a Parkinsonovou do společenské místnosti.

„Nazdar," pozdravila jsem ho zpět a pokračovala ve čtení svojí knihy o lektvarech. Nebo jsem se spíš o to snažila...
Pansy se smála něčemu, co řekl Theodor a ke mně se zezadu přiblížil Blaise.

„Co to čteš, Malfoyová?" pozdvihl obočí a nakoukl mi přes rameno.

„Nic pro tvé zvědavé oči, Zabini," ušklíbla jsem se a kluk za mnou hvízdnul.

„Páni, Draco tvoje ségra se nezdá," zasmál se. Protočila jsem panenky a hravě Blaise strčila do paže.

„Au! A má dokonce i ránu!" žertoval zase. Zaklapla jsem knihu agresivněji než jsem chtěla a přešla k Dracovi, jenž si jen tak seděl v křesle a vypadalo to, že nad něčím přemýšlel.

„Draco?" oslovila jsem ho opatrně, ale nijak na můj hlas nereagoval. Svraštila jsem nevědomky obočí a zatřásla mu s ramenem.

„Hej, jsi naživu?"

Rychle se probral a polkl.

„Vyděsila jsi mě."

„Omlouvám se, ale když nereaguješ, tak co mám asi dělat," rozhodila jsem krátce rukama. Draco se uchechtnul a úšklebek se mu plazil přes ksicht.

„Nic. Jak jsi to tu zvládala? Podle všeho tu byli samí imbecilové," zabrblal a podepřel si dlaní bradu.

„No, to víš, dalo se to. Musela jsem přežít, i když mě to málem stálo zdravý rozum," pronesla jsem dramaticky a bratr se zasmál.

„To je vidět. Rodiče tě pozdravují, jen tak mimochodem."

Pousmála jsem se a krátce mu stiskla ruku. Chyběl mi, ale zároveň ne. Prostě občas jsem ho potřebovala a někdy zas ne.

„Konečně tady bude aspoň trochu zábava, když jste tady," řekla jsem a automaticky se můj zrak zabodl do Zabiniho, který předstíral, že je nějaké zvíře a lechtal Pansy na břichu.

„Jo, to asi jo," zavrtěl hlavou Draco a hrál si s prstenem. Podívala jsem se, jestli není nikdo poblíž a naklonila se k Dracovi.

„Jak to vypadá doma? Chci říct-"

„Otec s matkou mi zakázali ti něco říkat," pověděl mi přísně a já na něho vykulila nevěřícně oči.

„Cože? Já už nejsem malé dítě!"

Draco si povzdychl a kousl se do rtu.

„Je to složité. Nemůžu ti nic říct, slíbil jsem jim to. Je to kvůli tvému bezpečí, Magnolie."

Kvůli bezpečí!? To si dělají snad legraci, ne? Dokud budu v Bradavicích, tak tu bezpečnost mít budu! Proč se ke mně pořád chovají jako k děcku! Fajn, možná jsem se občas chovala dětinsky, ale to přece neznamená, že mi budou zatajovat takové věci!

„Jak myslíš," semkla jsem rty a odešla ze společenské místnosti na chodbu. Bylo mi jasné, že když mi nic nechtěl říkat, tak byl Voldemort naživu. To si myslí, že jsem tak hloupá? Bylo nemožné, kolik nedůvěry ve mně měli. Objala jsem kolem sebe ruce a se skleslým výrazem se rozešla do Velké síně. Brzy tam měla být uvítací večeře, jako vždycky, když se studenti vrátili po prázdninách do školy. Stejně jsem nevěděla, co bych dělala na koleji, protože Gwen byla někde venku a ostatní holky byly jako přísavky, které lezly za klukama.