Many Years Later (one shot)

i.

Hodiny ukazovaly 3:45, ale říše snů byla Jungkookovi ještě hodně vzdálená. Oči upíral na obrazovku svého telefonu, palcem posunujíc nahoru bez jakéhokoli cíle. Převaloval se z jednoho boku na druhý s občasným uchechtnutím nad nějakým vtipným příspěvkem.

Už podruhé hrál ten samý playlist dokola. Slova všech písniček už znal nazpaměť, žádná melodie nehladila jeho duši tak, jako když je slyšel poprvé.

Snažil se usnout, aby si hudbu neznechutil ještě víc, ale zaboha mu to nešlo. Už to zkoušel dvakrát předtím. "Do třetice všeho dobrého." Zamumlal si pod nos a vyndal sluchátka z uších. Už je chtěl vytáhnout z telefonu a odložit, když se z nich ozvala další písnička. Nepatřila k těm ostatním.

Jungkook se pousmál a vrátil sluchátka do uší. Položil se na záda, zavřel oči a nechal se kolíbat sladkou vzpomínkou, která mu hrála. Zcela na tuhle skupinu zapomněl, ačkoliv se mu kdysi dávno moc líbila.

Položil tašku na zem a zaletěl na židli k počítači. Měl by se připravovat na zítřejší test, ale celý den se těšil na tenhle moment. Zapnul počítač a netrpělivě klepal prsty o desku stolu. Jak předpokládal, už na něj čekala zpráva od Jimina. Byla to odpověď na jeho nápad, na příběh, který spolu psali. Chtěli z toho později udělat jejich první D&D kampaň. Ačkoliv v tom byli oba až moc špatní. Něco podobného udělali už stokrát předtím (bez výsledku) a věnovali se až přílišným detailům, ke kterým by se pak stejně nedostalo kvůli povaze D&D.

Odpověď zněla jednoduše, ale s Kookem to rezonovalo, protože si myslel to stejné:

"...on se otočí a Taovu zbraň chytí."

Vůbec netušil jak na tom byl Jimin dnes. Nepříjemně ho tlačilo na hrudi. Nikdy si nevzpomínal na jejich vytváření, ale tahle náhlá vlna nostalgie ho donutila ke stesku po dávných nocích, které také probděl, ale tenkrát ponořený do jiného světa. A píseň, která zrovna dohrávala, mu při tom dělávala společnost.

Lehce vyhozený z míry se rozhodl najít další ze starších písniček, které míval v lásce.

Odvrátil pohled od stropu, aby si mohl utřít tvář, po které mu stékala slza. Už to bylo tak dlouho, že na všechny dávná přátelství zapomněl. Aspoň si to myslel.

Poprvé měl pocit, že mu někdo skutečně rozuměl. Taehyung na něj byl moc milý. Ačkoliv spolu nemohli mluvit tak často, Jungkook si užíval každou sekundu. Přál si, aby to nikdy neskončilo.

"....Vánoční stromeček byla jediná věc osvětlující jinak temnou místnost. Mladý pár se pomalu pohyboval do melodie jejich oblíbené gramofonové desky. Venku pomalu dopadal sníh, tvořící nekonečnou bílou pokrývkou. S úderem velkých hodin v rohu pokoje se začaly ozývat ohňostroje. Letmo se na sebe podívali, než se jejich ústa spojila v polibek."

Oba chlapci mu opravdu chyběli, aspoň v tomto zranitelném momentu, do doby, než se probudí. Jeho hlavu místo toho zaberou zcela jiné problémy, takové, které jím zmítali v přítomnosti. 

Ztratil je už dávno, v tak daleké minulosti, že si to už v podstatě nepamatoval. Mohla za to jeho lehkomyslnost a bezohlednost vůči komukoliv. Jako ještě ani ne šestnáctiletý býval neurvalým fakanem, který si ničeho moc nevážil. Nelitoval toho, že se každý vydal jiným směrem, na to už uplynulo moc času, ale nelíbilo se mu jakým způsobem. Nikdo z nás si nerad přiznává vlastní chyby bez ohledu na to jak staré byly.

Jungkookův telefon se rozzářil s automatickým oznámením od Instagramu. Zprvu jej to naštvalo, protože na dobrých pár sekund ztratil zrak. Chvíli na to, ale nebyla jeho obrazovka jediná věc, která se rozsvítila - vzpomněl si, že Jimina měl stále zablokovaného. Tak skončilo jejich tříleté přátelství, blokací na sociálních sítích. S Taehyungem tomu nebylo jinak, jenže toho už neměl Kook jak najít. Tae tak byl odsouzen k tomu, aby zůstal pouhou vzpomínkou..a bylo to tak lepší.

Jenže u Jimina se teď nabízela jiná možnost, nemuselo to tak skončit. Stačilo pár kliknutí- ale co pak? Omluvná zpráva? Dělat snad jakoby se nikdy nic nestalo? Po skoro pěti letech? To nepřicházelo v úvahu. Dlouho uvažoval nad tím, co udělat jako další...

pouze ho odblokoval. Na omluvy nebo jakýkoliv kontakt už bylo moc pozdě. Když otevřel Jiminův profil viděl, že se nijak zvlášť nezměnil. Musel se pousmát, když si všiml, že i po takové době byl jeho dávný přítel stále se stejným partnerem.

Vypadalo to, že se měl Jimin dobře a Jungkook mu to nechtěl žádným způsobem kazit. Nejspíš byl pro Jimina jako kostlivec ve skříni, nikdo by nechtěl, aby mu ti jeho ožili a přišli ho strašit. Nakonec se vrátil Jungkookův list blokovaných do původního stavu. Těžce si povzdechl.

4:52...

Po veškerém tom vzlykání se cítil vyčerpaný. Říše snů ho pomalu táhla do své konejšivé náruče. Ačkoliv tohle vzpomínání na staré doby mu nepřineslo nic moc, kromě promočeného polštáře, byl za to vděčný. Lidé v jeho vzpomínkách bývali jeho nejlepšími přáteli nebo partnery, se kterými prožil mnoho dobrého. Což byla krásná změna, oproti realitě - místě, kde nikoho neměl.

Při uvědomení si jeho věčné samoty se chtěl dát znovu do breku, ale už na to neměl ani sílu. Playlist se mu přepnul na ty samé staré písničky, co už mu v podstatě lezli krkem.

"Bude líp..." pošeptal si sám pro sebe.

Když konečně propadl spánku, netížilo ho už nic. Minulost, přítomnost ani budoucnost - tedy do momentu, kdy paprsky slunce nebudou dostatečně silné, aby odehnaly náruč, která ho tak pevně svírala.

end.