Tajemná Léčitelka

2.

Gaara okamžitě vydal příkaz prohledat celou vesnici pro případ, že by ještě neznámá se ve vesnici zdržela. Neměl v plánu jí ublížit nebo potrestat, ba naopak. Chtěl ji z celého srdce poděkovat. Z dívenky však nedostal mnoho popisu. K jeho zděšení však zjistil, že se bez zpozorování dostala přes všechny stráže. Netušil, jestli má být naštvaný na ně kvůli ohrožení vesnice nebo chválit, že neznámá tak mohla bez zbytečných problémů zachránit dívce život. Když se pátrací tým ohlásil bez výsledku, došlo mu, že neznámá očividně musela opustit vesnici hned jakmile vyléčila dívenku.

Netušil však, jak moc se mýlil. Černovlasá dívka seděla na střeše a bavila se pozdvižením které způsobila. Zajímalo by mě, za jak dlouho je omrzí pobíhat sem a tam. Dívka vyčkala jakmile znova padla tma a rozhodla se zkontrolovat dívku. Tušila, že stráže budou obezřetnější ohledně jakéhokoliv pohybu, proto si dávala pořádného majzla, aby ji nikdo nespatřil. Přes hlavní dveře nemocnice už podruhé jít nehodlala. Neměla zájem pokoušel štěstí dvakrát a raději to vzala starou dobrou cestou přes okno. Jakmile se ocitla na parapetu správného pokoje, otevřela okno a potichu jako myška skočila dovnitř. Naštěstí v pokoji nebyl nikdo jiný kromě spící dívenky. Přišla k ní a prohlédla si její tvář. Spokojeně se usmála.

„Onee-chan?" zachraptěla ospale dívenka když se probrala. Promnula si roztomile oko a zamžourala do tmy. „Onee-chan! Ty jsi přišla!" vyjeklo radostně dítko a k překvapení neznámé se jí vrhla do náruče. Dívka nebyla zvyklá na takové uvítání, takže okamžitě strnula a nevěděla, co má dělat.

„Jak se cítíš?" zeptala se dívka ještě trochu mimo a jemně zatlačila na ramena dívence, aby se od ní odlepila.

„Teď už líp díky Onee-chan." usmála se dívenka do široká a poklepala rukou na místo na posteli. „Jak jsi to udělala?"

„Udělala co?" zeptala se dívka a naklonila hlavu na stranu.

„Že si mě vyléčila! Doktoři říkali, že jsem prý utekla smrti, ale jak jsem mohla utíkat, když jsem celou dobu ležela?" pronesla dívenka pochybovačně a založila si ruce na hrudi. Pokojem se rozezněl dívčí smích.

„To se jen tak říká." usmála se mile dívka a pohladila holčičku po hlavě. „To neřeš. Hlavně, že jsi v pořádku. Máš nějaké bolesti?" ověřovala si její diagnózu a pohledem ji sjela od hlavy až k patě. Holčička zakroutila hlavou. „Dobře, to jsem ráda." pronesla úlevně černovlasá dívka a postavila se.

„To už odcházíš?" ozvala se smutně holčička a podívala se na ni štěněčíma očima.

„Budu muset. Tohle naše malé setkání bude naše tajemství ano?" Otočila na ni ještě dívka v okně s přiloženým prstem na rtech. Dívenka slíbila, že o tom nepoví nikomu a rozběhla se k oknu ze kterého dívka vyskočila.

„Doufám, že se ještě uvidíme." hlesla dívenka smutně a podívala se na jasné hvězdy na obloze, ke kterým posílala své přání.

Neznámá však její přání nemohla splnit a musela se vydat na svou cestu. Zahalená v temném plášti si přitáhla kapuci více do obličeje a vyhýbala se městským hlídkám. Několikrát malém vletěla jim přímo do cesty nebo ji odhalilo světlo z jejich luceren. Cesta skrz vesnici ji zabrala déle než počítala, ale přesto se nepozorovala dostala ven a utíkala skrz písečnou pláž. Nedovolila si zastavit. Kdyby byla v lese, byla by to jiná, ale tady byla na otevřeném prostranství na které byl viděn každý pohyb. Doufala jen v to, že si ji nikdo z hlídek nevšiml.

Když doběhla na hranici země Větru, ucítila pod nohama změnu terénu. Tentokrát si už dovolila se otočit a hodit poslední pohled na písečné království. Měla štěstí, že ji nikdo nesledoval. Usmála se pro sebe a vydala se poklidnou chůzí skrz les. O dívčiné situaci se dozvěděla odposlechem rozhovoru v krámu s bylinkami do kterého zavítali ninjové z Písečné a hledali lék. Dle symptomů které popisovali však žádný lék nemohli nikde najít a normální zdravotník jej nemohl uzdravit. Měli víc než štěstí, že jsem na ně narazila.
Dívka si našla místečko, kde pro dnešní noc složí hlavu a dopřeje si trochu spánku. Už automaticky kolem sebe nastražila tenké lano s rolničky pro případné vetřelce a schoulila se do klubíčka ke kmenu stromu.

Nejspíš by už teď byla v nádherné říši snů, kdyby ji k uším nedolehlo jemné zacinkání. V leže sevřela rukojeť kunaie a vyčkávala. Když se rolnička ozvala podruhé, vyskočila na nohy a hodila kunai směrem, odkud zvuk vycházel. Kdo to může být? Spěh? Zvíře?
Když se ozvalo bolestné zakňučení, dívka se nemusela dvakrát ujišťovat, že zasáhla cíl a zvíře to opravdu nebylo.

„Kdo je tam? Ukaž se." vyzvala daného dívka odhodlaně a zaujala bojovou pozici. Listy keře se začaly zuřivě hýbat až nakonec z nich vykoukla bílá záplava vlasů. Přemítala jsem, zda jsem jeho tvář už někde neviděla. Byla mi nesmírně povědomá, ale nedokázala jsem ji zařadit.

„Člověk si chce v klidu pospat a místo toho skončí jako jehelníček." vypravil ze sebe muž skepticky a podíval se na mě.

„Bože můj, vy jste Jiraiya-sama!" vyjekla dívka překvapeně a přiběhla ke zraněnému. Černovláska se okamžitě začala omlouvat a léčit jeho zraněné rameno. Přesto ji však nešlo do hlavy, jak je možné, že někdo jako on nevycítil letící kunai.

„V pořádku. Taková krásná dívka jako jste vy by mi přece vážně neublížila." pronesl poklidně muž a loupl pohledem na mě.

„Jestli se nezačnete dívat jinam, tak vám ten kunai zarazím hlouběji, ale tentokrát do jiné části těla." pronesla jsem chladně a probodla ho pohledem. Přesně jsem věděla, kam jeho pohled směřuje a vůbec se mi jeho úmysl nelíbil. Jiraiya pochopil, že svou výhružku jsem myslela smrtelně vážně a odvrátil pohled od mého hrudníku. „Co tady vlastně děláte?" zeptala jsem se potom, co jsem zacelila jeho zranění a posadila se zpátky ke kmenu stromu.

„Hledám inspiraci do své nové knížky a vy jste přesně typ který hledám." odvětil vážně a vyhnul se dalšímu letícímu kunai. „Dobrá dobrá," zvedl ruce nad hlavu a zasmál se. „Jsem na cestě do Listové. Pání, vy teda máte páru."

„Čekáte snad, že na vás budu milá potom, co jste mi přerušil spánek?“ vytkla jsem mu a zabalila se pláště. O jeho slabosti pro ženské pohlaví jsem byla velice dobře obeznámena. Netušila jsem, zda bude bezpečné s ním strávit noc o samotě nebo bych se měla odebrat na jiné místo. Očividně budu další den bez spánku.
Jiraiya v mezičase rozdělal oheň. Uvítala jsem zdroj tepla.

„Kam máte namířeno?“ ozval po chvíli muž a podíval se na mě. Jiraiya by se nenechal zranit jen tak. Měl jisté podezření o dívce na kterou tady čekal a musel si jej ověřit. Když ho vyléčila, jeho domněnky se potvrdily.

„Kdo ví.“ odvětila dívka vyhýbavě a zadívala se do plamínků ohně. Dívka opravdu netušila, kam ji teď nohy zavedou a možná si i přála menší odpočinek. Na svůj mladý věk toho prošla víc než dost a viděla toho ještě víc. Jedné vesnici se však vyhýbala obloukem a měla k tomu důvod. Byla to Listová. Nebylo potřeba do ní chodit když věděla o jejich Hokage. Byla to výjimečná léčitelka takže její pomoc tam nebyla zapotřebí.

„Společnost bych na cestě uvítal.“ pronesl muž s úsměvem a doufal, že dívka se k němu připojí. Když ho však odbyla tím, že by raději zemřela než se s ním tahat, musel najít jiný způsob jak ji přinutit, aby šla s ním.
„Znám někoho, kdo by ocenil tvé schopnosti.“

„Nepotřebuju, aby je někdo cenil.“ odsekla nabroušeně dívka a snažila se usnout.

„To zajisté, ale co když ten někdo je na pokraji sil?“

Po těchto slovech dívka zbystřila a natočila se na muže. V jeho osvětlené tváři nebyla stopa po lži nebo intrice.

„O co jde?“