Tajemná Léčitelka

4.

Dívka sebou zavrtěla na židli a pootevřela jedno oko aby zjistila, kde je. Když si všimla páru smaragdových očích upínající na ni, otevřela i druhé oko. Mlčky na sebe hleděly několik minut než se jedna z nich odhodlala ke slovu.

„Prý jsi mi zachránila život.“ pronesla stydlivě růžovovláska a stočila pohled na peřinu. Styděla se za sebe a za svoje chování. Kdyby nebyla nedočkavá, tak by tady nemusela skončit a nikdo by se nedozvěděl o jejím selhání. Byla vděčná cizince za záchranu, ale přesto tajně doufala, že nebude muset čelit svým následkům. Měla by cizince poděkovat, ale oné slovo nedokázala říct, když cítila tíhu odpovědnost která se na ni valila. Když se neozvala žádná odpověď Sakura zvedla hlavu a odhodlala se podívat do temných očích. Zarazila ji lhostejnost se kterou se na ni dívala.

„Já-“ pokusila se Sakura poděkovat, ale hlas se jí zadrhl v hrdle. Čím více se topila v jejich očích, tím více pociťovala vinu a prázdnotu.
„Já to nechtěla,“ zašeptala sotva slyšitelně a roztřepal se jí spodní ret, „chtěla jsem se jen zlepšit nic víc. Myslela jsem, že jsem konečně dohnala ty dva a když pak Naruto přišel s tím, že se naučil novou techniku a Sasuke taky, tak jsem byla zase o krok za nima.“

Dívka netušila, proč tohle vykládá někomu, koho sotva zná, ale nešlo to zastavit. Z jejich očích se staly smaragdové studánky které se vyplavily a smáčely ji tváře. Černovlasá dívka tušila, že tohle přijde. Bohužel nebyla dobrá v utěsňování, proto tam jen seděla a naslouchala dívčinému vyprávění o tom, jak její kamarádi vždy byly o krok před ní a byli silnější než ona.
Neměla právo hodnotit, zda se její kamarádi dobře starají o kamarádku nebo nebyla tady jiná možnost jak ji pomoct s tréninkem. Nepatřila do jejího života a už vůbec neznala celý příběh z druhé strany. Emoční vypětí mnohdy přetvoří vzpomínky dle vlastního uvážení a tohodle se dívka odmítala účastnit.

Když se dívka nakonec dokázala zázrakem uklidnit sama, nevěděla jsem jestli je vhodná chvíle se jí zeptat, zda ji něco bolí nebo ne. To bylo jediné, co mě zajímalo a zároveň jsem nechtěla být nespolečenská a nechat ji tady samotnou potom, co se zhroutila. K mému překvapení se však oči dívky zableskly.

„Nebudu tady přece sedět a brečet nad rozlitým mlíkem. Tohle bylo jenom malé zaškobrtnutí ze kterého se poučím a budu se vyvarovat chybách že?“ Dívka se na mě odhodlaně podívala a sevřela pěsti.
„Děkuju že jsi mi zachránila život. Od teď budu pracovat usilovněji, abych ty dva dohnala.“

Musela jsem zamrkala několikrát pro případ, zda se mi tahle osoba přede mnou nezdá. Já ji tady dávám dokupy dvanáct hodin a ona se rozhodne to udělat znovu?

„Být tebou zvolním.“ řekla jsem opatrně snažíc jí domluvit a uvažovala, zda nemám zkontrolovat její mozek, zda jsem ho nějak nepoškodila. „Léčitelství je nejkomplikovanější obor na světě. Zatím si ublížila jenom sobě a pokud to zbytečně uspěcháš, akorát tím ublížíš i ostatním.“

„Já vím, já vím, neboj. Od teď budu opatrnější a mnohem více preciznější.“ odvětila dívka s úsměvem a natáhla ke mě ruku. „Mimochodem, jsem Sakura.“

„Sora.“ představila jsem se a pohlédla na ruku. Když jsem nepřijala její ruku, stáhla ji zpátky a nervózně se na mě usmála. Nebyla jsem zvyklá na tělesný kontakt, což bylo ironické k mé profesi. K záchraně trapné situace se naštěstí otevřely dveře od pokoje.

„Sakuro, tvoje výsledky jsou v pořádku takže můžeš jít. Žádné mise celý týden a odpočiň si ano?“ pronesla žena a její pohled spočinul na mě. Sakura poděkovala a odešla z místnosti. Ještě předtím se semnou rozloučila se slibem, že mi to určitě jednou splatí. Divná holka. Natáhla jsem se pro plášť a plánovala odejít také, když mě Pátá zastavila.

„S tebou mám ještě řeč.“ řekla nekompromisně a postavila se k oknu ze kterého měla výhled na zbytek vesnice. Ještě pár minut zpátky měla papíry o původu dívky v rukách a nevěřila svým očím jak velmi rychle se její domněnky potvrdili. O výsledcích krve nevěděl nikdo jiný než ona sama a tak to i prozatím chtěla nechat. Kdyby se tahle zpráva rozšířila po vesnici, byl by z toho fenomenální poprask. Jak však měla přinutit dívku kapnout božskou aniž by se prozradila?

„Kdo byl tvůj učitel?“ zeptala se namísto všech otázek které se jí vyrojily v hlavě a otočila se na černovlasku.

„Nikdo.“ mykla dívka rameny a podívala se do oči Tsunade. „Vše potřebné jsem našla ve Velké knihovně.“

„Takové zkušenosti se nabírají i třicet let.“ oponovala ji žena a založila si ruce na hrudi.

„Ano i ne. Pokud má člověk nastudované správné informace, domyslí si k tomu pár věcí a propojí vědomosti z ostatních oborů, dokáže z něj být plnohodnotný léčitel klidně i v desíti letech. Co se týče tohohle,“ odhrnula jsem si ofinu z čela a poklepala na kosočtverec, „stačí plně pochopit chakru jako takovou a naučit se s ní nakládat.“

Žena netušila, zda má být uchvácená nebo ostražitá ohledně dívky. Její logické uvažování bylo správné, že uvažovala zda jí má nazvat géniem nebo bláznem.

„Jak na to reagovala tvá rodina?“ nadhodila Tsunade fikaně a opřela se o parapet okna.

„Nikdy jsem žádnou neměla takže na tuto otázku nemám jak odpovědět.“ odvětila klidně dívka jako by se nechumelilo. Žádná lítost, vztek nebo smutek se v jejich očích neodrážel. Taková prostě byla. Když byla malá, bylo jí samozřejmě líto, že jako jediná nemá rodinu kolem sebe, proto se zaměřila na studování, aby tyhle zbytečné myšlenky zahnala co nejdál. Čím byla starší, samota se jí zdála přijatelnější než kdejaká společnost. Díky tomu taky byla známá jako 'Tajemná samotářka' nebo 'Záhadná lékařka'.  Lidé se o ni na ulici nezajímali a ona zase o ně.

„Jaké ještě další schopnosti kromě léčitelství máš?“ ptala se dál žena. Dívka vycítila, že tenhle rozhovor se začínal točit kolem věci které ji byly samotné nepříjemné. Nejdřív léčitelství, potom rodina a teď moje schopnosti? Kam vším tím míří?

„Trochu taijutsu a trochu ninjutsu.“ odpověděla jsem vyhýbavě.

„A co genjutsu?“ zaútočila už úplně Tsunade a přimhouřila oči. Dívce pod jejím pohledem přejel mráz po zádech.

„Taky... trochu.“ odvětila jsem pomalu a zamračila se.

„Shodou okolností mi budeš i tvrdit, že to tvé 'trochu genjutsu' má tak trochu něco společného s tvým sharinganem co?“ usmála se vítězně žena. Dívce najednou došlo, že žena o ní ví víc věcí než by si přála. Zvažovala rychle možnosti. Trestá se nějak použití genjutsu na Hokage nebo ne? Tenhle plán však mohla okamžitě zatrhnout, neboť by se stala lovnou zvěří po celém světě. Riskovat útok na hlavu vesnice taky nebyla brilantní možnost. Měla bych se pokusit s ní vyjednávat?

„Co chcete.“ pronesla jsem chladně a probodla ji pohledem.

„Pravdu.“ odvětila jednoduše Hokage. Nad její odpovědi jsem se pozastavila. Jakou pravdu sakra myslí?

„Nechápu, co tím myslíte.“ oponovala jsem ji.

„Před osmi lety byl klan Uchihů vyvražděn Itachim do posledního člena. Jistě k tomu máš sama co říct, když je záhadou, že se mi ve vesnici objevíš ty, jako další žijící Uchiha když nechal na živu jenom Sasukeho.“

„Kde jste přišla na to, že zrovna já jsem Uchiha?“ zasmála se její zblázněné dekukci a zakroutila hlavou. „Zkuste trochu uvažovat. Pokud to bylo před osmi lety, tak v té době jsem tady nebyla, ale byla jsem ve Velké knihovně. Nikdy v životě jsem v Listové nebyla a co jsem tak slyšela, tak Uchihové neemigrují z vesnice do vesnice, aby založili svůj klan i v ostatních vesnicích. Ano, mám Sharingan ale Uchiha opravdu nejsem, takže se omlouvám.“

„Takže ti nebude jistě vadit, pokud provedeme rozbor DNA?“ nadhodila Tsunade s nevinným úsměvem.

„Klidně, nemám s tím sebemenší problém.“ odvětila jsem panovačně a netušila, že žena přede mnou už dávno svoje výsledky už měla a za nevinným tváři se skrýval zlomyslný úšklebek.