Tajemná Léčitelka

6.

Noc v novém domově dívka strávila na zemi. Nedokázala se zvednout a dojít do své nové postele neboť by pak uznala, že se vším souhlasí. Byl to praštěný důvod, ale dívka to tak viděla. Byla zvyklá na málo a několikrát přespávála pod širým nebem. Postel pro ni byla luxusem který ji uvrtaval víc do reality. Za to však nepohrdla koupelnou. Umyla se a vyrazila chtě nechtě za hlavou vesnice. Když se ozvalo 'dále', dívka vstoupila do kanceláře a zamračila se.

„Pojď dál. Máme toho dost, co vyřešit." vyzvala ji žena. Tiše jsem za sebou zavřela dveře a sjela pohledem další osobu.

„Tohle je Kakashi. Zhodnotí tvoje schopnosti a podle toho rozhodneme, kam tě zařadíme." vysvětlila Tsunade a mávla na šedovlasého muže.

„Zařadit?" podivila jsem se. „Jestli máte v plánu mě posílat na mise, tak to rovnou zapomeňte. Jsem medik a né ninja."

„To neznamená, že tě nemůžu poslat do jiné vesnice na pomoc. Potřebuju mít jistotu, že s tebou nebudu muset posílat dalších deset ninjů jako ochranku a dokážeš se o sebe postarat." odvětila Hokage a probodla mě pohledem. Dala mi jasně najevo, že další připomínky a námitky nepřijmá, takže si mám dát odchod. V duchu jsem zaúpěla a pohlédla na muže. Tak to bude sranda.

Kakashi mě dovedl na rozlehnou mýtinu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a vycítila tři různé chakry. Samozřejmě, že si museli průběh ověřit i na vlastní oči. Nedala jsem na sobě najevo, že vím o Tsunade, její asistence a o tom úchylakovi. Zaměřila jsem se na svého protivníka.

„Vezmeme to postupně. Nejdřív taijutsu, ninjutsu a poté genjutsu." oznámil Kakashi klidně a vypadal jako by ho tohle samotné nijak nezajímalo. Sjela jsem ho pohledem a odhadovala jeho sílu. Taijutsu a ninjutsu mě určitě porazí, takže aspoň jedno ze tří vyhraju.

Kakashi oznámil začátek, ale ani jeden z nich se nepohl. Muž měl šanci si už dávno proklepnout dívku. Tsunade ho zaúkolovala hlídkou a věděl o jejím původu. Čekal, že dívka bude mít námitky na rozhodnutí Hokage. Už na první pohled byla dívka pohledná, to musel uznat i Kakashi a věřil, že Sasuke bude mít kolem sebe hodně rivalů. Dívka se nakonec rozhodla zaútočit. Pro našeho ninju nebyl žádný problém se ubránit. Začínal mít i pocit, že se vůbec nesnaží. V otočce kopl dívku do břicha a nechal ji odletět pár metrů od sebe.
Když uznal, že taijutsu bylo dost a nemělo cenu se snažit z ní vydolovat něco víc, zahájil druhou část jejich boje. Vytvořil v rychlosti několik pečetí a zaútočil vodním živlem. V tomhle oboru dívka byla schopnější, ale přesto ji Kakashi rozválcoval na plné čáře.

„Genjutsu." prohlásil muž a odkryl své levé oko. Dívka se na moment zarazila když spatřila Sharingan. Tohle už je na hlavu!
Dívka nelenila a aktivovala Sharingan. Tohle byl souboj přímo pro ni. Hodinu spolu bojovali a rušili iluze svého protivníka. Z pohledu třetí osoby se zdálo, že bojují mezi sebou jenom pomocí taijutsu a ninjutsu, ale právě naopak. V genjutsu si dívka byla mnohem jistější a mohla se pohybovat a mást svého vyzyvatele lépe. Možná taky díky tomu Kakashi skončil s přiloženým kunaiem u krku.

„To stačí." uznal muž svou porážku a zvedl ruce nad hlavu. Jeho testování prvních dvou kategorií mu ověřilo, že dívka nemá dostatečný výcvik, ale dokáže ho dohnat pomocí oční technice a obalamutit svého nepřítele. Tušil, že se vyhýbá přímému boji a pokud na něj dojde, raději bojuje fikaně a s intrikami. Dívka schovala svůj kunai a její oči nabraly zpátky černou barvu.

„Verdikt?" zeptala se dívka udýchaně a setřela si pot z tváře.

„Hokage s tebou nebude muset posílat deset lidí, ale aspoň dva budou jistota." pronesl zamyšleně Kakashi a zakryl si své oko. Byl unavený z neustálého rušení iluzí a vyhýbání se pravým i nepravým útokům dívky. Upřímně řečeno, potkat ji na pravém bojišti by znamenalo okamžitou porážku pokud si člověk na ní nedá dostatečný pozor.

Kakashi oznámil konec jejich boje a změnil se v obláček dýmu. Sedla jsem si na zadek a dlouze vydechla. Potřebovala jsem se vyléčit ze zranění. Rozhodně na mě nešel z lehka, pomyslela jsem si když jsem uzavírala tržnou ránu na paži. Byla jsem spokojená s výsledkem. Neprozradila jsem toho na sebe moc a zároveň dost natolik, aby bylo obecenstvo spokojeno. Měla jsem podezření, že Kakashi to poznal, ale nechala jsem to raději být.
Po našem souboji jsem měla volno se kterým jsem nevěděla co by. Přesně z toho důvodu jsem nikdy nezůstávala nikde než bylo zatraceně nutné. Neměla jsem pocit, že mrhám se svým časem a teď tady sedím a nevím, co mám dělat. Jak nejradši bych teď byla někde na cestě.

Nakonec jsem přece jen vstala a rozešla se na obhlídku vesnice. Pokud jsem tady měla zůstat minimálně pár dní, bylo by dobré si to tu prohlédnout. Lidí v ulicích bylo jak nasáčkovaných a všude byl kravál. Přesně z toho důvodu jsem nikdy sem nezavítala, pomyslela jsem si při pohledu na tržnici a stánkaře kteří se v jednom kuse překřičovali. Dávala jsem přednost tichu které by tady člověk pohledal. Nedaleko bytu jsem objevila obchůdek s potravinami a nakoupila si pár základních surovin do ledničky. Byla jsem ráda, že byt měl zařízenou kuchyň, ale očividně suroviny si zařiď sám. S plnou igelitovou taškou jsem vyrazila domů. Vzhlédla jsem k obloze a užívala si klid a výhled na vesnici zalitou oranžovým světlem. Sluníčko akorát zapadalo.

„Sora?" ozvalo se mi překvapeně za zády. Otočila jsem se na růžovlásku a přikývla na pozdrav. „Netušila jsem, že tě tady potkám. Jak se máš? Šla jsi nakupovat? To je náhoda, já taky." zasmála se dívka a ukázala na svoji tašku. Dokázala ze mě vydolovat místo, kde bydlím a rozhodla se mě doprovodit když máme společnou cestu. Během rozhovoru jsem zjistila, že dívka opravdu odpočívá a zkontrolovala tak i její stav. Byla jsem ráda, že si uvědomila, že její tělo není stroj.

„Jsem se chtěla zeptat... Nechtěla by jsi jít semnou zítra nakupovat?" zeptala se nejistě dívka a usmála se. Když jsem zvedla svoji tašku na důkaz, že nakupovat už jsem byla, tak začala mávat před sebou rukama, že tohle nemyslela. „Měla jsem na mysli oblečení, však víš, holčičí den."

„Myslím, že nějaký čas by se zítra našel." řekla jsem pomalu a přemýšlela, co tím přesně myslela 'holčičí den'. Nikdy jsem nic takového nezažila a nakupovat oblečení pro mě bylo zbytečné. Neměla jsem zapotřebí mít dvacet různých svršků a patnáct páru bot. Hlavně, kdo by se s tím chtěl na cestách tahat?
Nakonec jsme se domluvili, že se setkáme zítra ráno u mě a rozešly se každá svojí cestou domů.