Tajemná Léčitelka

8.

Když se ozval už podesáté zvonek od dveří, vystřelila jsem naštvaně z postele. Měla jsem v plánu dneska nic nedělat a užít si lenošení v posteli, ale co? Někdo musí být takový idiot a dobývat se ke mě.

„Hoří snad?“ vyjela jsem naštvaně a rozrazila dveře. Když se za dveřmi usmíval Kakashi pod maskou, měla jsem chuť ho zabít.

„Mám tě dovést k Hokage.“ pronesl jako by nic a sjel mě pohledem. Okamžitě jsem zrudla a zabouchla dveře. Rychle jsem vletěla do koupelny a převlékla se.

„O tomhle si nikomu nezmínite.“ procedila jsem skrz zuby ještě pořád rudá na Kakashiho. Kakashi souhlasil a přemítal, jaké štěstí má Uchiha. Hlavně neměl za potřebí mít na krku nahněvaného Sasukeho za to, že viděl jeho vstupenku na obnovu klanu v tričku a spodním prádle. Když společně došli ke kanceláři Hokage, dívka se už uklidnila z ranního šoku.

„Prý jste mě volala.“ pronesla jsem když se dveře otevřely. Mírumilovný úsměv ženy se mi ani za mák nelíbíl.

„Někoho ti chci představit.“ pronesla vesele a kývla směrem na sedačku. Střetla jsem s pohledem páru černých oči a polkla. Nemusela jsem se ani ptát, kdo to je. Pochopila jsem rychle, proč Tsunade byla tak milá.

„No, myslím, že si máte toho co říct. Tak co kdyby jsi Sasuke ukázal Soře vesnici mezitím?“ mrkla na něj spiklenecky žena.

„Hn.“ odvětil chlapec a zvedl se z pohovky. Bez sebemenšího zájmu mě obešel a vyšel ze dveří. Tak tohle bude peklo. Uklonila jsem se Hokage a vrhla na ni vražednej pohled. Když jsme pocházeli Konohou, měla jsem čas si ho pořádně prohlédnout. Měl na sobě civilní oblečení, ale jeho osobnost se mi nelíbila. Hlavně jak se procházel s nezájmem s rukami v kapsách mě začínala lehce vytáčet.

„Řekni mi něco o sobě.“ řekla jsem potom, co jsme šli už půl hodinu v tichu.

„Proč bych měl?“ odvětil s nezájmem a dal si hleděl cesty.

„Já nevím. Možná proto, aby jsme se trochu poznali?“ nadhodila jsem a přemítala, zda Tsunade mu řekla, kdo jsem.

„Nemám zájem tě poznat, tak si dej odstup.“ pronesl chladně a zabořil ještě více ruce do kapes.

„Och, tobě to Hokage neřekla co?“

„Neřekla co?“ zavrčel a pohlédl na mě.

„Že by ses ke mě měl chovat mileji jinak toho budeš hodně těžce litovat.“ usmála jsem se mile.

„Proč bych měl?“ zeptal se a probodl mě pohledem.

„To zjistíš brzo sám.“ vyplázla jsem na něj jazyk a poodběhla pro případ, že by měl chuť mě praštit. Tahle malá hra mě bavila. Hlavně díky tomu, že jsem měla ho možnost poznat bez toho, aby věděl, že jsem Uchiha. Nad mým chováním jenom protočil oči a šli jsme mlčky dál. Sasukemu však v hlavě vrtala jedna věc. Stejnou větu mu řekla i Hokage když mu hodila na starost cizí dívku. Vzhlédl a sjel ji pohledem. Měl z ní divný pocit. Žádné informace k ní nedostal a měl se k ní chovat mile? Hlavně, proč by jsme si měli toho co říct? Hodlal to samozřejmě prošetřit.

„Odkud jsi?“ zeptal se černovlásek znenadání a snažil se, aby to nevyznělo nuceně.

„Z Křišťálové, ale vypadá to, že původně z Listové.“ odvětila dívka zamýšleně.

„Přestěhovali jste se přes celou zemi?“ podivil se chlapec a přemítal, co je na ní tak zajímavého, aby člověka donutila jít třicet dní cesty.

„Ne tak úplně. Moje rodina zůstala tady nejspíš a mě nějakým zázrakem odnesli na druhou stranu kontinentu.“

„Takže jsi přišla najít svoji rodinu?“ pokoušel se uhádnout chlapec který nechápal, proč by své dítě někdo posílal pryč.

„To by byla ztráta času, když vím, že už nežijou.“ pronesla dívka možná víc ledově než by si sama přála a uhla pohledem. Sasukemu došlo, že narazil na něco, o čem dívka nechtěla mluvit proto se už neptal. Věděl, jaké to je přijít o rodinu a sám nerad mluvil o svých rodičích. Hlavně když se s tím táhne krvavá historie jeho klanu.

„Slyšela jsem o masakru před osmi lety.“ nadhodila dívka a sledovala, zda chlapec projeví aspoň nějakou emoci.

„Hn.“

„Itachi prý nechal žít jen tebe.“

„Hn.“

„Nevíš kvůli čemu to udělal?“ zeptala jsem se trpělivě i když opak byl pravdou.

„Ne.“ odvratil se černovlásek a zabodl pohled do země. Dívka se raději přestala ptát a šla dál v tichosti. Rozhodně neměli jak začít další konverzaci po nepříjemných otázkách. Nebyli zvyklí vést konverzaci jak si po nich Tsunade žádala. Co by taky chtěla po dvou introvertech?

„Nevím jak ti to mám říct, ale je tu něco, co by jsi měl vědět. Tsunade měla postranní důvod, proč zvolila zrovna tebe, aby jsi mi ukázal vesnici.“ rozhodla se dívka narušit ticho znovu a smilovat se nad chlapcem. Očividně si tím získala pozornost chlapce a snažila se ignorovat zvuk lopaty která ji kopala hrob.

„Zjistilo se rozborem DNA, že jsem ze stejného klanu jako jsi ty.“ řekla jsem nakonec a sledovala reakci chlapce. Čekala jsem výbuch nebo možná jakoukoliv reakci, ale chlapec se jen zastavil a hleděl před sebe. Zkusmo jsem mu zamávala před obličejem rukou. Žádná reakce. Neříkejte mi, že jsem mu způsobila psychický šok.

„Jenom díky DNA?“ ozval se po chvíli Sasuke a střelil po mě pohledem.

„No... možná taky i sharinganem.“ řekla jsem pomalu.

„Chci ho vidět.“ pronesl rozhodně chlapec a chytl mě za ruku. Bez dalšího slova mě začal táhnout pryč. Překvapeně jsem letěla za ním.

„Po-počkej! Co děláš? Pusť mě!“ křičela jsem a snažila se vyvléknout z jeho silného stisku. Pro ostatní to musela být pěkná podívaná když poprvé za život viděli mladého Uchihu táhnout za sebou dívku která se vzpouzela. Jeho vraždému pohledu však každý uskakoval.