Roztomilé prokletí

11. Bouře

Vítr ji jemně hladil po tváři, byl v něm cítit poslední zbytek tepla. Stála osamoceně na balkoně a koukala do tmy. Cítila se obnažená až na kůži, zranitelná a bezmocná, po tom všem, co vypověděla koťátku, zanechal v ní jeho útěk prázdnotu. Něco se v ní zatřáslo, když si na to vzpomněla. Řekla toho příliš, ale nezáleželo na tom, stejně to nikdo nebude vědět. Nad Paříží se začala stahovat obrovská bouřková mračna, vítr zesiloval. Marinette se nemohla odtrhnout od noční Paříže. Někde tam totiž bylo i koťátko, samotinké a opuštěné. Byla si dost dobře vědoma, že by ho nenašla, že může být kdekoliv, ale stejně si přála se rozběhnout ulicemi a zkusit to. Věděla, že je na to ta černá potvůrka zvyklá, že kočky mají různé instinkty a pudy, a že takhle v ulicích trávil spoustu času, ale jeden nikdy nevěděl. Měla strach, který jí nedovoloval jít si lehnout a spát, musela stát na balkoně a sledovat neměnné okolí.

Netrvalo to však dlouho a vše se změnilo. Dívka pochopila, proč se ty obrovské mraky zničehonic změnily na bouřkovou masu, která fialově probleskávala. Kdesi dál v Paříži už blesky sužovaly město, hrom jí zněl v uších jako ohlušující zvon. Oblíbený Lišajův padouch byl zpět, Bouře.
Při tom zjištění se Marinette rozbušilo srdce, znovu ona, jedna z prvních zakumatizovaných vůbec. Lišaj rád povolával své staré pěšáky, nebyl čas na Marinette, aby povolala Berušku? Z té představy se jí udělalo nevolno.
Představila si vystrašené koťátko, jak se choulí někde v krabici před hromy a blesky, na mysl jí vyskočil dezorientovaný Kocour, co se marně snaží postavit na nohy a připravit se k boji. Nevěděla, odkud ta představa přišla, ale přinesla s sebou strach a nevědomost. Bezmocně stála opřená o zábradlí a marně vyhlížela drobnou černou postavu na pozadí fialových blesků. Aniž by si toho všimla, okolí kolem ní, domy, stromy, silnice, střechy, všechno začal pokrývat led. Účinky Bouře se dostaly až sem, musela být silnější než posledně.
Dívka bledla, s každou sekundou se v ní pralo všechno dohromady, měla nutkání vzít své náušnice a zachránit Kocoura, ale ovládl ji strach. Vyšla ze cviku, byla by jen na obtíž, určitě by ji nepřivítal s nadšením ani Kocour a vše by jen pokazila. Necítila se na to, být znovu Beruškou. Bylo to jako stát ve strašlivé výšce nad vodní plochou, všichni překonali strach a skočili do vody, užíval si adrenalin a zábavu. Jenže čím déle jste stáli, tím horší bylo skočit, odrazit se a udělat to. Myšlenky začaly zaplňovat vaši hlavu a už to nešlo. Ošila se a nemohla odtrhnout zrak od těch fialových blesků. Země se chvěla pod údery, musel to být šílený útok a Kocour byl na to sám. Vždycky to zvládl skvěle a dívka zatoužila vidět ho v boji, musel být skvělý. Urputně se prát, jít do každé rány s maximálním nasazením, prosazovat svoji vášeň a zlost, nechat ze sebe vyzařovat superhrdinství. Černý Kocour byl ten správný člověk pro řecký epos, měl všechny kvality řádného hrdiny. I pro Marinette byl zdrojem inspirace.
Ozval se srdceryvný výkřik, dívce přejel mráz po zádech, opřela se o zábradlí a snažila se dohlédnout dál, okamžitě sykla bolestí, jak ji popálil všudypřítomný led. Vyděšeně se rozhlédla kolem, ledem bylo pokryto úplně všechno, zhrozila se a snažila se otevřít poklop od jejího pokoje. Musela několikrát pořádně zabrat, ale po pár mocných trhnutích se jí to nakonec podařilo. Ohlédla se na Paříž, na město, které ji potřebovalo a které nezvládla chránit, v očích se jí objevily slzy. Nenávidím se.
Vzala do rukou kousek ledu a přitiskla si ho na předloktí. Nejdřív to studilo, ale po chvilce začala kůže pod teplotou ledu pálit, neskutečně to bolelo, ale Marinette potřebovala něco, co by ji rozptýlilo od zvuků boje.
Stála na schůdcích do pokoje, napůl venku, nohama už vevnitř. Nevěděla, co bude dělat dál, paže ji nepříjemně pálila, ale ona nepřestávala. Třásla se. Měla křečovitě zavřené oči a bolestný výraz. V takových chvílích se nenáviděla za svoji slabost, za svoji mysl, ale smířila se s tím, že bude trpět a nenávidět se, dokud jí nebude odpuštěno. Jak dlouho může takto člověk žít?