Roztomilé prokletí

6. Tajná zahrada

Počasí se horšilo každým dnem, světla ubývalo, tma si s radostí užívala svoji nadvládu plnou mlhy, větru a barevných listů. Byly hezké dny, prosvětlené sluncem, kdy člověk ještě mohl vyjít ven a procházet se na nábřeží řeky Seiny. Bohužel však převládaly dny ponuré, lidé už vytahovali zimní bundy místo lehkých podzimních kabátů a nikdo neměl přímo božskou náladu. Na Marinette jedna taková sezónní deprese dolehla onen den, ačkoliv se jí to občas stávalo i jindy než na podzim, vlastně to bylo celkem běžné. Ležela v posteli skoro do oběda, poslouchala, jak kapky dopadají na okenní tabule a skučí vítr. Peřina byla příjemně teplá, ale místo pohodlí a radosti cítila spíš prázdno. Vždycky jen ležela na zádech, koukala do stropu a snažila se pochopit, proč nic necítí. Jako by se proměnila v hadrovou panenku, která nezná hlad, zimu, radost ani smutek. Nechtělo se jí nic dělat, vstát z postele byl nadlidský úkol, vůbec jí nebylo dobře. Nesnědla nic špatného, ale ten podivný tlak v žaludku se jí tam usadil a nechtěl se vzdálit. V takovýchto chvílích si přála neexistovat, zničehonic se proměnit v prach a odletět, bylo by to všechno daleko jednodušší. Tahle deprese nebyla nic nového, postupně mizela a navštěvovala ji znovu pěkně dlouho, jen poslední rok to bylo k nevydržení. V noci toho příliš nenaspala, musela se neustále vracet k debatě s Kocourem. Připravila ho nejen o domov, ale úplně o všechno.

Občas Marinette něco cítila, něco zlého, čemu se musela bránit. Myšlenkám, ze kterých se jí málem rozskočila hlava. Mysl jí napovídala, aby jen tak upadla na zem, skutálela se ze schodů, trefila se klepáčkem na maso, začala silně bušit hlavou do zdi, nebo si hrubě zajela nehty do tváře. Věděla, že je to špatně, statečně se bránila, ale občas neměla sílu na nic jiného než jen ležet a prostě být příliš líná na to splnit jednu z těch dotěrných myšlenek. Povzdechla si a neměla ani energii se otočit. Dlouho nemrkala, byla jako v transu a z očí se jí pomalu začaly kutálet slzy. Nevzlykala, ale nechala těm drobným kapkám prostor stéct až do prostěradla.
,,Marinette, vždyť my jsme zaspali!!" Ozval se superhrdinův vyděšený hlas. Slyšela, jak rychle vstal a snažil se nějak zpacifikovat, když však zjistil, že s dívkou to ani nehnulo, s podezřením se na ni otočil.
,,Jsi v pořádku?"
,,Občas v pátky nechodím, Kocoure, prostě na to nemám sílu." Odpověděla mu potichu a dál mlčela a nehýbala se, to ho donutilo přijít k její posteli.
,,Děje se něco?" Zeptal se starostlivě, dívka mu odpověděla vrtěním hlavy. To mu však nestačilo, zamračil se na ni a snažil se její chování analyzovat.

,,Vypadáš úplně přesně jako já před půl rokem, stejnej obličej a pohled. Takže je to něco, o čem bych měl vědět? Taky tě někdo opustil?" Byl to opět ten pravý superhrdina, který se nemusel starat, ale dělal to, protože mu na lidech a věcech skutečně záleželo. Černý Kocour byla ten nejlepší, nejbystřejší a nejstarostlivější osoba, kterou dívka znala, pravdu si uvědomila příliš pozdě. Což ji paradoxně ještě víc vnitřně zabíjelo. Neměla jeho odhodlání, energii a naději. Je příliš slabá, měla to ukončit. Je hrozná, nenávidí se z celého srdce, protože mu neskutečně ublížila. Musela odejít. Nemohla zůstat. Odejít byla blbost. Nedokázala by zůstat.
,,Na co myslíš, chtěl bych ti nějak pomoct." Znělo to skoro zoufale. Ačkoliv se to na první pohled nezdálo, mladík byl příšerně vyčerpaný, už několik nocí nespal v lidské podobě, a to se začínalo projevovat. Hlava mu pulzovala bolestí, neměl energii, kdyby si mohl sundat masku, měl by šílené kruhy pod očima, ale on si jen přál, aby dívce na posteli bylo lépe než jemu.
,,Dneska bych chtěla jen zůstat v posteli a nic nedělat." Odvětila potichu, že ji skoro neslyšel. Její nápad se mu zamlouval víc než cokoliv na světě. Znal ten pocit moc dobře, depresivní stavy míval často. Bohužel přesně věděl, že je to špatně.
,,Má milá Marinette, ani nevíš, jak toužím po kvalitním spánku zas pro jednou jako člověk, ale je mi jasné, že ačkoliv se ti ta myšlenka bude protivit, musíš na čerstvý vzduch." Věnoval jí jemné zvednutí koutků, nechtěl ji do ničeho nutit. Měl však pocit, že mu praskne hlava.