Roztomilé prokletí

10. Podzimní rituál

Konečně zase pro jednou nepršelo, slunce se také neukázalo, ale nebylo takové to zvláštní ponuré počasí, kdy i během poledne měl člověk chuť zalézt pod peřinu a spát. Šedá obloha byla nezvykle jasná a vítr nefoukal tak prudce jako obvykle. Marinette seděla ve škole v lavici, znuděně sledovala ten mdlý výhled z okna, těch pár šedých střech a rezavých okapů. Odpočítávala minuty do konce matematiky a snažila se ten zbytečný čas nějak urychlit. Marně, na to by bylo potřeba jiného miracula, prolétlo jí hlavou. Už poněkud dlouho si nevzpomněla na ta malá stvoření v kouzelné krabici u ní na stole, nyní mezi nimi byla i její věrná společnice Tikki. Zastesklo se jí.
V noci toho příliš nenaspala, pořád se jen převracela a myslela na Kocourova slova. Opravdu v něm kousek lásky k Berušce zbyl, Marinette měla strach s tou informací cokoliv dělat, ale moc dobře věděla, že by to mohla být její poslední šance. Povzdechla si a vyměnila si ruku, kterou si podpírala hlavu. Myšlenky jí nedaly ani sekundu klidu.
Už se těšila až vypadne ze školy a vydá se do Starbucks vyzvednout svého pracovitého společníka. Nad tou představou se pousmála, užívala si trávení času s Kocourem, bylo v tom cosi nostalgického a nového zároveň. Věděla, že ho potřebuje. Povzdechla si. Bylo toho tolik, všechno do sebe bylo zamotané jako pořádné klubko vlny, které obstarala Sabinne koťátku na hraní. Další povzdech.
Marinette už ani pomalu nevěděla, co si má myslet, měla v sobě strašlivý zmatek, který nešel nijak urovnat. Měla strach, vždycky se jí zhoupnul žaludek, když si v hlavě přehrála, jak by Kocour mohl reagovat na její identitu. Nikdy to neskončilo dobře. Proto tak dlouho váhala a stranila se všeho, co superhrdiny jen připomínalo. Až jí to jednoho dne Kocour překazil. Poté následoval sled událostí, kdy sice dívce bylo lépe a necítila se tak mizerně jako dřív, z nejhoršího byla určitě venku, ale postoj Kocoura k Berušce se změnil tak drasticky, že už zase bylo z jiných důvodů nemožné se vrátit. Připadala si v koncích, beznadějně a frustrovaně tolikrát, že by to nedokázala spočítat. To tajemství ji tížilo, s každým dnem, kdy váhala, kdy se nevrátila, kdy vše tajila, se její břemeno stávalo těžším a hůře vyslovitelným. Už nyní z něj byla pořádně vysoká skála. Včerejšek měl vše změnit, včera tmavovláska pochopila, že i malá šance znamená velkou naději.

Konečně zazvonilo na konec hodiny, zvonek se jí rozdrnčel nad hlavou až povyskočila. Ve třídě bylo uspávající teplo, hlasitý zvuk ji trošku probudil. Byl to také signál konce školy, pro dnešek měla odseděno. Pro sebe se usmála a nálada se jí zlepšila i při pomyšlení, že zanedlouho uvidí Kocoura. Ať už byla či nebyla superhrdinkou, Černý Kocour byl vždycky skvělý společník. S nikým nepromluvila, ale nevadilo jí to, rychle se oblékla u své skříňky a vydala se ze školy do parku, což byla nejkratší cesta za Kocourem.
Ve vzduchu byla cítit zima, jakýsi náznak čerstvosti mezi téměř teplým nádechem zetlelého listí. Zima pomalu natahovala své kostnaté ruce.
Dívka šla po chodníku vystlaném spadenými listy a užívala si, jak šustí a křupou pod nohama, byl to jediný zvuk, který vnímala. Uklidňovalo ji to, mohla si při tom vyčistit na chvilku hlavu. Ráno měli s Kocourem menší krizovku, protože je po včerejším flámu bolela hlava.
Ticho ji doprovázelo až k rušné silnici, kde končil park a její klid. Zvedla hlavu od špiček svých bot a rozhlédla se. Kavárna Starbucks stála přímo naproti ní, když se trošku soustředila, zahlédla jakousi černou hubenou postavu v zástěře, jak se zkušeně ohání kolem. Koutky úst se jí zvedly, těšila se na jeho přítomnost.

Když vešla dovnitř, překvapil ji náraz vlny tepla, zvykla si na příjemný mrazivý vzduch venku, kde už pomalu stoupala od úst pára. Stála bokem, necpala se do dlouhé řady lidí, kteří čekali na obsloužení superhrdinou, věděla, že si jí Kocour všimne, pokud se tak už nestalo. A měla pravdu, nemusela čekat ani deset minut a on už stál vedle ní s dvěma kávami.
,,Zdravíčko." Usmál se na ni a podával jí kelímek označený jako Marinettinka. Říkával jí tak často, nevadilo jí to.
,,Ahojky, Kocoure, jak to dneska šlo?" Opětovala mu úsměv a vzala si od něj nabízený kelímek. Už si zvykla, že to za ni platil on, nemělo smysl se o tom hádat. Neodpověděl jí hned, nejdřív si sundal zástěru a pověsil ji na háček, poté si ze stolu vzal své odložené kafe a vyšli na ulici. Přešli mlčky po přechodu na druhou stranu silnice a zamířili si to do parku, byl to jejich rituál, který praktikovali skoro každý den. Jakmile překročili pomyslnou hranici parku, oba se uvolnili a začali konverzovat.
,,Zažil jsem i lepší směny, ale to bude tou bolestí hlavy." Zazubil se na ni jemně a přátelsky připomněl jejich včerejší dobrodružství.
,,Takže teď nějakou dobu bychom nemuseli pít." Zasmála se a strčila si volnou ruku do kapsy, jaká jí byla najednou zima.
,,Dávám nám týden, protože příští víkend je ten večírek a nevím jak ty, Marinettinko, ale nechci být celou noc střízlivej, když si to chci užít. To si dáme sklenku, ne?" Hravě na ni mrknul, na to si už taky zvykla. Na svůdnické pohledy, gesta, která vůbec nic neznamenala, byla to Kocourova pravá nátura. Jenže pak tu byly pohledy, jemná slova a doteky, které znamenaly víc.
,,To je za chvilku!! My pořád nemáme kostýmy!!" Docvaklo jí najednou.
,,Něco vymyslíme, času je dost. Radši si vypij kafe, než ti vystydne. Není úplně teplo a nechci, aby ti byla zima." Asi to nemyslel tak, jak to vyznělo. Marinette se proti své vůli začala červenat a raději se napila. Měli oba pumpkin spice latté, součást jejich tradice.
,,Tak jsem to vymyslela, Kocoure. Pomůžeš mi dneska uklidit si ve skříni, vyhodím, co už nenosím a vytřídím letní oblečení. Reálně to odkládám sto let. Třeba na něco narazíme." Uchechtl se, když se mu však chtěla podívat do obličeje a zeptat se, co to mělo znamenat, odvrátil se. Byl aspoň o hlavu vyšší jak ona a teď se to prokázalo.
,,Ale notak, dáme si k tomu dýňové a skořicové šátečky a čaj." Poplácala ho po rameni.
,,S tebou, Marinette, člověk nikdy neví, jestli tráví čas s teenagerkou nebo babičkou, co žije na samotě uprostřed louky a nonstop jen peče a plete svetry." Začal ji zase škádlit.
,,Tak hele, celá moje podzimní osobnost je založená na babičce, co žije na samotě a nonstop peče a plete svetry." Oplatila mu to šťouchnutím do žeber. Takhle to pokračovalo celou jejich cestu až do pekárny. Smáli se, hašteřili a bezstarostně si povídali. Podzimní rituál totiž zahrnoval i příjemnou konverzaci, na povrch nesměla přijít žádná složitá a ponurá témata, kterých měli oba spousty. Jejich společná cesta měla být odpočinek a relaxace před všemi věcmi, které na ně čekaly doma v temných zákoutích a zapomenutých škvírách. Byl to čas, kdy zapomněli na problémy a hráli hru, že jsou dva obyčejní přátelé s obyčejným životem. To ale nebyl ani jeden z nich.