Roztomilé prokletí

9. Dvě mimosy

Superhrdina tušil, že ráno bude problém, ale došlo mu to příliš pozdě. S Marinette procitli zhruba ve stejnou dobu. Chvilku trvalo, než se oba dostatečně probrali natolik, aby zjistili, že jsou v jakémsi zvláštním objetí, a že tak nejspíš spali celou noc. V jednu chvíli si oba rozespale zírali do očí, snažili se pochopit, co se to děje a kde se to ocitli, v další sekundě už oba vyskočili z postele, jako by začala hořet.
,,Co si sakra myslíš, že děláš?!" Vykřikla Marinette, najednou skvěle probuzená.
,,Aaaaaeeee!" To bylo to jediné, co z Kocoura dostala místo odpovědi. Ocitl se na zemi, až tak se mu podařilo překvapením vyskočit, že skončil na podlaze.
Oba byli rudí až za ušima, na dívce to šlo lépe vidět, protože její obličej nezakrývala maska a neměla se tedy za co schovat. Superhrdinu však ruměnec také prozradil.
,,Proč jsi mi lezl do postele?!" Vykřikla dívka a snažila se urovnat si pyžamo, když jí došlo, jak nevhodně posunuté nahoru ho má.
,,No já ehm- myslím, že to asi bylo v kotěcí podobě a já se během spánku proměnil zpátky." Zalhal a červenat se nepřestal. Jen si celý nesvůj mnul zátylek.
,,Ale posledně to tvoje vnitřní kotě vycítilo, že se budeš měnit zpátky a šlo si lehnout k sobě. Já vím, že je to malý nevyzpytatelný tvor, ale takhle to nejde, Kocoure, přece spolu nebudem spávat v jedné posteli."
,,A proč ne?" Začali ji okamžitě škádlit, jak to uměl jedině on. Na jeho tváři se usadil svůdnický úsměv a snažil se dívku vyprovokovat.
,,Ahh! Ty víš, jak to myslím." Protočila oči. Na chvilku nastalo ticho, jak si oba urovnávali myšlenky v hlavě. Bzučelo to mezi nimi jakousi energií, která byla potlačována, ale to oni nevnímali.

Mladík si povzdechl a promnul si kořen nosu.
,,Tak fajn, najedeme zas na vážnou konverzaci. Podívej, jsem ti navždycky dlužen za to, co pro mě děláš, ale musím se zeptat. Předtím, než mě zastavíš, na svoji obranu bych rád řekl, že ty ses mě ptala snad už na miliony věcí. Teď je řada na mně, Marinettinko." Lišácky na ni mrknul, ale zanechával vážnou tvář. Dívce přejel mráz po zádech, neměla ani ponětí, co by po ní mohl chtít. Že by přišel na její identitu? To by asi nebyl tak klidný. Možná to na ni hrál. Nebo se jí chtěl zeptat na její city. To by sama nevěděla, co má odpovědět. Pomoc. Modlila se v duchu, ať je to nějaká normální otázka. Bylo to tu zase, začala až příliš přemýšlet. Nebralo to konce. Proč ji sakra nechával čekat tak dlouho?! Všechno se jí to událo v hlavě v milisekundě.
,,Proč jsi v noci brečela?" A bylo to venku, teď si to celé domyslí. Zjistí, že je Beruška a bude ji navždycky nenávidět. Nebo se jí vysměje a řekne, že je slabá. Ne, to nebyl Kocour, kterého ona už za ten měsíc stihla poznat, který ji v noci utěšoval a proměnil se kvůli ní v kotě, což netušila, že to nebylo náhodné. Možná byl čas, aby začala ona věřit jemu, aby se mu svěřila. Vlastně ho znala mnohem déle, jen..zapomněla, co pro ni znamenal už tehdy. Uzavřela se sama do sebe a ani nejbližšího člověka, kterého ve svém životě měla, nepustila dovnitř.
Nesměle se na něj usmála, když se usazovala na svoji židli. Neměla vůbec tušení, co řekne, ale usoudila, že by bylo fér, aby znal superhrdina pravdu. Jejich vztah totiž už dávno nebyl na začátku, jejich společná vazba se prohlubovala. Jejich přátelství bylo vystavěno na vzájemném porozumění a nalezení společných pocitů, jen Kocour je dával najevo a svěřoval se s nimi. Dívka to neuměla, nikdy se nedokázala svěřit s problémy a myšlenkami, které jí jen zbytečně dělaly těžkou hlavu. Byl to vlastně i důvod jejího zmizení. Byla to její chyba. Nechtěla být přítěž, chtěla být statečná a zvládnout to sama. Dokáže se člověk z psychických problémů dostat sám? Pravděpodobně ne. Černý Kocour toho byl jasným důkazem, měli toho tolik společného. Jenže se dokázal dívce svěřit, v tom byl jejich největší rozdíl.
Dívce došlo, že nejspíš dlouho mlčí, že je to divné. Povzdechla si a nemohla najít správná slova, ale po dlouhých měsících se rozhodla říct pravdu, svěřit se mladíkovi se svými pravými pocity. Skoro.
,,Omlouvám se, nechtěla jsem brečet, když občas to na mě dolehne. Mám to už delší dobu." Opět jí začaly slzet oči, snažila se je rychle zamrkat. Kocour vstal že své pozice a klekl si před Marinette, aby ji mohl držet za ruku. Ten dotyk a upřímný pohled dívku trošku uklidnily.
,,Co máš delší dobu?" Neznělo to, že by to nevěděl, ale spíše si přál, aby se jeho kamarádka opravdu vypovídala. Pravý superhrdina, projelo jí opět hlavou, když žasla nad Kocourovými hodnotami.
,,Tyhle nálady, vždyť jsi mě viděl už několikrát. Brečím, opravdu pořád brečím a občas ani nemám důvod, jen se to ve mně prostě nahromadí. Kolikrát jsi mi něco řekl a já se rozbrečela, aniž bych měla důvod." Trošku lhala, protože zanechání superhrdinství a sledování, jak daleko to zašlo a změnilo jeho život, byly dost dobré důvody.
,,To je v pořádku, rozhodně je to lepší než to v sobě dusit napořád, Marinette. Každý jednou bouchne. Jsem tu pro tebe stejně tak, jako ty pro mě." Jemně se na něj usmála.
,,Cítívám se nanic, což hádám, že asi každý to tak má. Mívám stavy, kdy nic necítím, ačkoliv bych měla, nebo možná cítím, že mi to je vše jedno, jako by moji hlavu obalila mlha. Nemám chuť vůbec nanic, vždyť víš, stalo se mi to ten pátek, jak jsme šli do Jardins Secret. Člověk jen leží, kouká do stropu a cítí se méněcenný. Jako něco horšího než je lidská bytost."
Povzdechla si a celá se červenala, když o tom mluvila. Bylo to tak nezvyklé, ale povídalo se jí moc dobře. Muselo to být Černým Kocourem, který byl úžasný posluchač. Nechal ji, aby řekla vše, co chce, netlačil na ni a nepřerušoval ji. Stále ji jen držel za ruku, což bylo pro oba opravdu intimní gesto, ale nikdy by to neřekli nahlas. Fungovalo. Marinette měla pocit, že jí těmi spojenými dlaněmi proudí do těla mladíkova energie a kuráž. Jemně se na ni usmál, aby dal najevo, že si vede skvěle. Myslel to opravdu vážně, když byl s ní, docházelo mu, co to znamená čirá upřímnost, protože přesně to cítil. Snažil se přes svá jemná náznačná gesta sdělit jen to, co pocházelo přímo z jeho nitra, neposkvrněno jedinou lží, pochybností nebo falší.
,,Marinette, i kdyby se každý na světě cítil stejně nanic, tvoje vlastní pocity jsou jen tvoje a na těch jediných záleží. Tohle si zapamatuj." Bez dalších slov přikývla.
,,Jak dlouho tyhle depresivní nálady máš?" Začal ji jemným krouživými pohybem hladit palcem po hřbetu ruky. Mnozí by si to mohli špatně vyložit, ale v téhle situaci by to bylo nevhodné. Bylo na dívce vidět, že přemýšlí, ale netrvalo to dlouho.
,,Já už ti přesně nevím, postupně se to zhoršovalo a věci se nasbíraly, ale řekla bych, že mi to začalo tak na podzim minulý rok. Jak ale říkám, postupně se to zhoršovalo a před nějakým tři čtvrtě rokem to teprve nabralo spád, to jsem nemohla několik dní spát a brala jsem různé prášky na uklidnění a na spaní. Toho si všimli i rodiče a nechali mi na spaní něco předepsat, dál jsme to neřešili. Ale teď poslední dva měsíce je to zase lepší, nevymizelo to, ale spávám lépe a celkově se tak i cítím. Takové ty epizody mám méně a nejsou tak frustrující. Když nad tím tak přemýšlím, dost mi pomáhá tvá přítomnost, vím, že jsem sobecká, když si tě nechávám pro sebe, ale za poslední měsíc jsem se zasmála víc a byla veselejší než za ten půl rok předtím." Trošku se usmívala a superhrdina jí to oplácel. Její slova mu zvedla náladu.
,,Jsem moc rád, že se tak v mé přítomnosti cítíš. Musí být těžký to konečně někomu říct, udělala jsi to správně. Psychologie je něco, co mě hodně zajímá, víš? Jednou bych ji chtěl i studovat, ale holt se člověku může změnit svět z hodiny na hodinu." Vyznělo to tak hořkosladce až Marinette píchlo u srdce. Bylo jí však trošku líp, všechno, co Kocour říkal dávalo smysl a ujišťovalo ji v tom, že udělala správnou věc jen nesprávným způsobem.
,,Věřím, že se to brzy nějak vyřeší." Nyní bylo na ní, aby svého přítele podpořila.