Roztomilé prokletí

7.Adrien Agreste

Opět ji někam pozval, tentokrát to bylo již do důvěrně známé prodejny Starbucks. Červenala se celou cestu tam i zpátky, měla pocit, že ho obírá o ty jediné peníze, co má. Mohl je utratit lépe, za jídlo, oblečení, cokoliv, ale Černý Kocour si vybral, že bude investovat do Marinette. Netušila, co tím sleduje, co si od toho slibuje, jen zůstávala v rozpacích, a to mu také dělalo radost.
,,Jsi totiž moc roztomilá, když se červenáš." Zazubil se na ni a ukázal na lavičku, kde si mohli sednout a nerušeně konverzovat. Bylo již odpoledne, ráno se každý z nich věnoval svým věcem.
,,Ty jsi zase roztomilej, když máš po ránu rozcuchaný vlasy a naspaný dvě hodiny." Vyplázla na něj jazyk na oplátku.
,,Tos neviděla sebe v noci, když si tak pochrupkáváš, jak malý selátko." Snažil se ji ihned převýšit, ale dívka měla plán.
,,Pche, já si zas nelížu genitálie." Oba se rozesmáli, to superhrdina opravdu nečekal. Plácl si s Marinette a otřel si slzy smíchu.
,,Já za to nemůžu, jo?" Vesele se smál a působil šťastně.
,,Ale už to je tak dvacet čtyři hodin, co ses neproměnil, není to fajn?" Marinette houpala nohama ve vzduchu.
,,Hlavně to nezakřikni, občas se neproměním i pár dní." Zazubil se na ni a sledoval, jak houpe nohama, protože mu to přišlo strašně roztomilé, že nimi nedosáhne na zem.
,,Však co, pořád můžeš spát u mě."
,,No, o tom jsem v noci trošku přemýšlel. Myslím si, že by bylo vhodné se zase na nějakou chvilku odstěhovat tam, kde jsem byl předtím. Jsi milá a obětavá. Marinette, ale tohle všechno po tobě nemůžu chtít. Přeci jsem nezávislý superhrdina a takový bych měl zůstat." Nastalo ticho. Dívku to ranilo, přála si, aby blonďák zůstal, protože jí s ním bylo líp, cítila se s ním v bezpečí a zároveň pocit viny mizel. Snažila se uklidnit rozdováděné srdce, netušila ani proč se najednou tak rozbušilo, možná strachem. Nevěděla, jak to Kocourovi říct, že by si přála, aby zůstal. Nemohla najít ta správná slova a připadala si stejně beznadějně a bezmocně jako před šesti měsíci. Zaťala pěsti a po tvářích jí mimoděk začaly téct slzy. Nahlas se rozvzlykala. Hrdinův obličej se rychle proměnil.
,,Marinettinko, copak se děje?" Přisunul se k ní blíž a sledoval její bolestně staženou tvář, obočí se mu lítostivě stáhla a pohladil ji po tváři.
,,Ale notak, neplač přece, vždyť tě neopouštím napořád, jen dělám to, co si myslím, že je dobré." Rozbrečela se ještě víc.

Černý Kocour za svá slova nemohl, netušil, jaký vliv na dívku mají. Nevěděl, co se skrývá mezi řádky jeho vlastních slov. Vždyť tě neopouštím napořád, jen dělám to, co si myslím, že je dobré. Taky to udělala a jak to dopadlo. Nemohla se mu podívat ani do očí, aniž by nepomyslela na tu hroznou zradu. Věděla, že si navždycky uzavřela přístup k jeho laskavosti, důvěře a oddanosti. Zkazila to, posrala, ale když s ní trávil čas nyní, měla pocit, že se vše dává do pořádku. Jen on stále nevěděl, kým bývala, a že je to ona, kdo mu zkazil život. Připadala si jako největší odpad společnosti, prázdný bezcitný vyvrhel, protože všechno zavinila. Za jakou cenu, za cenu své příčetnosti.

,,Marinette, povíš mi, co se to děje? Proč pláčeš?" Objímal ji, jeho objetí hřálo a uklidňovalo, tiskl si ji k sobě, jako by ji už nikdy neměl pustit. Hladil ji po vlasech. Dělal vše proto, aby se opět cítila líp. Zabíralo to, ale zároveň to v ní zanechávalo obrovskou prázdnotu.
,,Mohli bychom jít prosím domů?" Promluvila po chvilce a podívala se mladíkovi do očí.
,,Ke mně nebo k tobě?" Zažertoval, musela ho šťouchnout. Na jeho stupidní otázku nereagovala, jen si utírala oči rukávem.
,,Dobře, blbej vtip, ale co takhle jít na moje oblíbené místo? Včera jsme to nestihli, protože pršelo." Usmál se na ni a pohladil ji po zádech, začínala se uvolňovat.
,,Tak dobře." Slabě se usmála a napila se kávy, na které vlivem emocí úplně zapomněla.
,,Měla jsem si dát radši kakao, není nic lepšího na nervy než kakao." Kocour s úsměvem přikývl, zvednul se z lavičky a podal dívce ruku, aby jí pomohl vstát. Chvíli šli v tichosti parkem, opravdu sem chodili celkem často. Nemuseli mezi sebou ani prohodit slovo, aby věděli, kterou stezkou se vydají. Byl tomu skoro měsíc, co se Kocour zastavil u nich v kavárně a za ten měsíc se mezi nimi urodilo něco zvláštního. Silná vazba, přátelství, které jim oběma chybělo. Přátelství plné pochopení a vstřícnosti, dobrosrdečnosti a doprovázené touhou nebýt sám.
,,Můžeme si ho dát večer u vás." Prohodil jen tak do větru.
,,Rozhodl ses zůstat?" Zazubila se s vítězným úsměvem dívka, věnoval jí velmi intenzivní pohled. Působil tak šíleně vyspěle až to dívku přivádělo do rozpaků. Vzpomněla si na jeho včerejší dotaz, zdali ji může dát pusu. Mimoděk se začala červenat. Nechtěla to rozebírat, ale měla obavy, že by jí to mohlo přerůst přes hlavu, to se s věcmi v jejím okolí stávalo běžně.
,,Věřím, že v Paříži pláče denně tisíce dívek a žen, věřím, že i tisíce mužů, ale ty mi věř, Marinette Dupain Cheng, že když můžu zapříčinit, aby to bylo o jednoho člověka méně, udělám to." Mrknul na ni a zanechal ji beze slov. Bylo to jako dobře promyšlený prezidentský projev.
,,Nevím, jestli mám brečet nebo zvracet, Kocoure, koukej, co se mnou děláš." Usmála se na něj a poskočila si, to bylo dobré znamení.