Roztomilé prokletí

1. Co přinesla bouře

Svět si posteskl a odnášel sebou další ze zářivých letních barev. Byl jeden z těch šedivých dnů, kdy už léto odchází. Konec září, konec teplých večerů, dny se zkracují a stromy se začínají zbarvovat do teplých odstínů. Dnes pršelo, venku bylo tmavo, foukalo a Paříž se připravovala na nadcházející podzim.

V pekárně u Dupain-Chengových bylo klidné všední odpoledne, oproti tomu božímu nadělení venku to vevnitř vonělo čerstvým chlebem, pekárna byla vyhřátá a zákazníci se zdržovali déle, než potřebovali, jen aby se mohli ohřát o pár vteřin déle v útulném prostředí. V téhle čtvrti Paříže panoval klid, nikdo z obyvatel pekárny a blízkého okolí neměli ani tušení, že se kdesi za humny odehrává lítý boj s akumou. Jako vždy byl však padouch poražen dříve, než se vůbec celá Paříž mohla něco dozvědět, superhrdinové odváděli svoji práci perfektně.

A tak to celé vlastně nějak začalo, do pekárny Dupain-Chengových vklopýtal napůl zmrzlý a úplně promočený Černý Kocour, jeden z pařížských superhrdinů. Slámové vlasy měl zplihlé a rozcuchané, postrádaly svůj každodenní lesk a objem. Superhrdina mírně pokulhával, ale usmíval se na celé kolo, působil opravdu šťastně a spokojeně. Právě také porazil dalšího padoucha, měl důvod k radosti.
,,Pěkné odpoledne přeji." Pozdravil Sabinne i Toma Dupain-Chengovy. Matně je znal, chodíval totiž do pekárny často. Pokaždé si koupil plnou náruč croissantů, prohodil pár milých slov a poté se pár dní neukázal. Pekaři ho měli rádi, vždy si s nimi rád popovídal, byl otevřený otázkám a jeho přítomnost lákala zákazníky.
,,Dobrý den, pane Kocoure, dnes tedy moc hezké odpoledne není." Odvětil Tom Dupain, statný pekař a majitel obchůdku. Kocour se pomalu blížil k pokladně, jako vždycky si všechno do detailu prohlížel, a i notnou chvíli strávil vybíráním si pečiva, ačkoliv pokaždé zvolil croissanty.
,,Možná venku vládne nečas, pane Dupaine, ale vy a vaše skvělé pečivo mi odpoledne opravdu uděláte krásné. Chodím k vám moc rád." Mile se usmíval a opravdu si užíval tu přítomnost v rodinném prostředí pekárny. Ani pařížský superhrdina nechtěl zpátky ven do toho hnusného počasí, nic ho tam nečekalo.
,,Takže jako obvykle?" Zeptala se Sabinne Cheng a už se natahovala pro první croissant. Kocour na ni mrknul a poukázal, že se trefila do černého.
,,Máte mě přečteného, paní Cheng."

Když mu Sabinne podávala pytlík s pěti croissanty, syknul Kocour při pohybu paží bolestí, a ačkoliv se to snažil před majiteli pekárny skrýt, všimli si tenké tržné rány, ze které kapala krev. Pevně sevřel papírový pytlík a podával přes pult peníze. Když se pro ně paní Cheng nenatáhla, zvednul k ní oči v tázavém pohledu, přísně si ho měřila pohledem. Ačkoliv to byl Černý Kocour, superhrdina Paříže, velká celebrita a hvězda, stále byl dítě. Alespoň v očích Sabinne Cheng, která tipovala stáří hrdiny na nějakých šestnáct nebo sedmnáct let. Když se mu zaměřila na ruku, zhrozila se.
,,No přeci jste s tou ránou nechtěl jít ven? Prosím, pane Kocoure, běžte k nám nahoru do bytu, je tam dcera, takže vám s tím pomůže. A chovejte se prosím jako doma." Usmála se šťastně, že může někomu pomoci a pohostit jej.
,,No já- vlastně chtěl-" Kocour paní Chengovou moc dobře neznal, ale tak nějak intuitivně vycítil, že je zbytečné klást odpor, nechal se tedy zavést jemnými pažemi do předsíně, odkud vedly schody nahoru do bytu.
,,Opravdu si udělejte pohodlí, všímám si, že ty útoky akumů jsou čím dál tím agresivnější, je to hrůza. Jste velice statečný a chvilku klidu si zasloužíte, dcera vám to ošetří a ať vám dá polévku, nebo vše, co budete chtít." Sabinne pomalu už žvanila páté přes deváté, ale Kocourovi to přišlo neskutečně milé, opravdu se mu totiž nechtělo ven do toho nečasu. Pytlík s croissanty si odložil na poličku a tisknouc si dlaň na otevřenou ránu stoupal po schodech nahoru.

Tiše třikrát zaklepal a čekal. Na mramorovou podlahu mu ukápla troška krve, tak se jí snažil rozmazat botou, než na to někdo přijde, bohužel to spíš jen zhoršil. Navíc se v průběhu jeho úpěnlivého snažení otevřely dveře a nyní ho sledovala dcera Dupain-Chengových Marinette s otázkou ve tváři. Kocour se rychle vzpamatoval, narovnal se a podal dívce zraněnou ruku, aby se mohl řádně představit, ačkoliv tedy on dívku znal, což nemohla vědět, a ona ho určitě znala také, když byl superhrdina.
,,Kocoure?" Zeptala se zmateně, mladík se ošil, protože takové přímé oslovení dlouho neslyšel.
,,Eh, rád tě poznávám, Marinette, já ehh- tvá máma mě pozvala dál, že bych si tu mohl udělat něco s tou rukou." A zvedl svoji zakrvácenou končetinu až k jejímu obličeji. Dívka viditelně zbledla a ustoupila ode dveří, aby mohl Kocour projít dál. Rychle mu podala alespoň kuchyňskou utěrku, aby všude nekapala krev.
,,To se ti stalo při útoku akumy?" Jen němě přikývnul a sledoval dívku, jak běhá po kuchyni a hledá dezinfekci. Poté se s náručí plnou náplastí, obvazů a stélek vrátila k místu, kde superhrdina seděl. Začala utírat krev okolo, což mladík vůbec necítil, přes svůj latexový oblek. Jakmile začala Marinette desinfikovat ránu, musel zatnout zuby, protože to opravdu pálilo.
,,Je to docela hluboká rána, nemyslíš si, že to bude potřebovat zašít?" Zvedla Marinette oči v tázavém pohledu, jejich obličeje si teď byly docela blízko.
,,Popravdě, myslím si, že ne. Jakožto superhrdinovi se mi rány hojí rychle, a jak tak znám svůj oblek, ráno bude bez jakéhokoliv poškození." Usmál se přímo hrdinsky blonďák, dívka na něj vyvalila oči v neskrývaném překvapení.
,,Tobě se hojí rychleji rány, protože jsi superhrdina? O tom jsem nikdy neslyšela." Kocour se zazubil.
,,No on se na to totiž nikdo neptá, takže to úplně nevykřikuju kolem, ale je to fajn, zvlášť když ty útoky jsou čím dál drsnější." Pokrčil rameny.
,,A co ten déšť?" Zeptala se dívka, byla zvědavá, ale na to byl Kocour zvyklý, všichni se ho vždycky vyptávali a on jim rád odpovídal. Tuhle část superhrdinství měl tuze rád.
,,Je to hnus, blbě se v tom běhá, člověk nic nevidí, je zima, moc si to neužívám, ale bojovat s akumou není sranda nikdy." Jeho úsměv po jeho slovech z tváře zmizel, pozoroval ji při práci a natočil dívce lépe ruku, aby mohla na jeho zápěstí udělat uzlík, poté tam dala ještě svorku.
,,Tak zde je jedna zafačovaná ruka." Usmála se na hrdinu a odstřihla zbytky obvazu.
,,Děkuju, moc si toho vážím, Marinette."
,,Budeš chtít i něco na jídlo? Máme skvělou knedlíčkovou polévku." Usmála se mile a už se natahovala Kocourovi pro misku, ten se jen pobaveně usmál.
,,Vidím, že pohostinnost jsi zdědila po mámě, co?" Založil si ruce na prsou a zvedl se ze sedačky.
,,Moc nemám ráda, když mě někdo přirovnává k mé mámě, ale pro tebe, Černý Kocoure, udělám výjimku, protože jsi alespoň nekomentoval vzhled. Nějak jsem k tomu pohostinství byla vychovaná, jinak to nevidím." Pokrčila dívka rameny a chystala na stoleček prostírání, čínské hůlky a lžíce.
,,Ale i v obličeji jste si hodně podobné." Škádlil ji Kocour, okamžitě ho zpražila pohledem.
,,Nepokaž si to."