Roztomilé prokletí

13. Temná mračna a západ slunce

Právě probíhal jejich podzimní rituál. Marinette si to s jemným úsměvem na tváři mířila přes park do Starbucks, za pracujícím Kocourem, aby ho vysvobodila a mohli spolu něco podnikat. Chtěla upéct halloweenské sušenky.

Jako vždycky našlapovala na čerstvě spadené listí a poslouchala, jak uklidňující je onen křupavý zvuk. Dnes ve škole jí došlo, že do té párty zbývají jen dva dny. Pozítří už to vypukne. V břiše se jí z toho usadil velice nepříjemný pocit, kterého se nemohla vůbec zbavit. Měla strach, protože si vůbec nedokázala představit život potom. Kocour jí dal tím večírkem smysl života, měla na co se těšit, byl to maják na tmavém moři špatných dní plných zlých myšlenek, úzkosti a deprese. Nedokázala si představit svůj obyčejný všední život po sobotě.
Vyšla z parku na silnici, a když se rozhlédla, že nejede žádné auto, přešla ulici ke dveřím již dobře známé prodejny kávy. Jako vždycky si jí superhrdina okamžitě všimnul, ačkoliv dělal, že ji nevidí, jeho úsměv jej vždycky prozradil. Dnes neměli takový frmol jako obvykle, možná to bylo tím, že ve čtvrtky končila dívka vždycky o něco dříve, takže pro Starbucks nebyla ta největší rush hodinka.
Matinette došla až k pultu, kde věnovala svému příteli zářivý úsměv.
,,Co to bude pro vás, slečno?" Svůdnicky se na ni zakoukal, ten výraz znala až příliš dobře, dokázala si v něm vyčíst všechny emoce, co se mu honily hlavou. Chvilku dělala, že se rozmýšlí. Opravdu si chtěla dát Pumpkin spice latté, ale lákalo ji zkusit něco jiného.
,,Dneska si dám to jahodové frappuccino, děkuju." Malém se rozesmála, když sledovala mladíkovu reakci na její objednávku. Působil dotčeně, naoko dělal posunky, že mu zlomila srdce.
,,Tak to si platíš sama." Vyplázl na ni jazyk a natáhl dlaň, aby mu mohla dát drobné.
,,Zvu tě taky, dej si co chceš. To by mohlo zalepit tu hroznou ránu v tvém srdci, ne?" Nadzvedla jedno obočí a dál sledovala přímo divadelní výkony hrdiny za pultem, uraženě si od ní vzal peníze.
,,Ovšem, to je nabídka, která se neodmítá." Protočila oči a postavila se bokem, když čekala na vydání své netradiční objednávky.

Vstoupili do parku, oba jako na povel ochutnali svůj nápoj. Dívce změna chutnala a otočila hlavu na Kocoura, aby zjistila, co si dal nakonec on.
,,To nevypadá jako pumpkin spice latté." Rýpla si do něj prstem, když spatřila jeho objednávku.
,,Ve skutečnosti to je Čokoládovo-banánové frappuccino." Pronesl velmi tiše, jako by se za svoji objednávku styděl. Marinette mu věnovala radostný a překvapený výraz.
,,Aha! Hleďme, kdo další se dnes rozhodl zradit PSL!" Usmála se a její obličej mluvil za ni, Kocour jí neměl, co vyčítat.
,,Ale když tys mi na něj udělala strašnou chuť, vůbec bych si ho nedal, ale jakmile sis ho objednala, tak jsem na něj začal myslet." Tvářil se naoko naštvaně, ale oba věděli, jak s tohle hašteření užívají. Byl to prostě jejich čas na odreagování.
,,Dneska mi pomůžeš péct sušenky." Oznámila mu, ani se ho neptala. Včera se dožadoval nějaké aktivity, a tak mu ji vymyslela. Už se nezmínila o tom, že tím strávila celou matematiku a biologii. Stejně jako se ani jeden slovem nevrátil k včerejším událostem v parku. Teoreticky dnešním, kdyby chtěl být člověk puntičkář.
,,Super! Na to se docela těším. Už jsem dnes pekl v práci skořicový šneky a banánovej chlebíček, takže jsem rozcvičen." Zazubil se na ni a napil se frapouccina, až mu pod nosem zůstaly vousky.
,,Co vůbec v noci, kdy ses probudil zpátky? Vyspal ses alespoň trošku?" V jejím hlase byly znát drobné obavy. Kocoura to potěšilo, bylo hezké vědět, že na vás někdo myslí a stará se o vás.
,,Tak zažil jsem horší i lepší noci, kdybychom nešli spát o čtvrt na čtyři, asi bych se vyspal líp. Dneska to holt budu muset napravit, pokud ovšem můžu opět spát u tebe. Podívej, kdyby tě to začínalo štvát-"
,,Tak si řeknu, Kocoure, buď v klidu." Skočila mu do řeči a nedovolila doříct větu. Už věděla, že se superhrdina čas od času zeptá, vždycky byla u odpovědi celá červená, protože si na to nějak nemohla zvyknout, že se jí superhrdina pořád ptá. Asi to bylo zvláštní, možná tím vysílala nějaké signály o svých pocitech. Jenže v těch ani ona neměla jasno. Blonďák jen němě poděkoval. Dál šli mlčky a vychutnávali si poslední dny teplého příjemného podzimu, který se držel zuby nehty, aby nemusel vpouštět silnou a krutou zimu jako každý rok. Ticho nebylo trapné ani ohlušující, bylo přátelské. Jako vždycky udělal rituál své, odpočinuli si.