Zákoutí mysli [Pozastaveno]

Tajemství

"Bradde vstávej" "Nee mami nech mě. Nesahej na mě." Rozespale se probouzim ze svých snů. " Máš tu kamarádku" " Mami vždyť víš že nemám kamarády " Matka už odešla tak snad můžu otevřít oči. Můj pokoj co se s ním stalo? Růžové stěny a plakáty s barbie? Rozeznávám obrys postavy. Spíš mé slepené oči ale co. To musí znamenat že matka ještě neodesla. Co tu ještě dělá? "Bradde?" To není matka. To neni jeji hlas. Počkej vždyť ten hlas znám. TO JE MEL. "Co-co-co tu děláš? Běž pryč prosím já já nevím co dělat" Záchvat se zase dostavil. "Klid Bradde nic se neděje." Začala na mě sahat. "Ne ne." Roztřásl jsem se po celém těle a začal brečet. Před holkou kterou miluju. Aaaaaaaaaaa...
Pyžamo se mi lepí na kůži. Jsem ve svém pokoji a nikde nikdo. Ne ta holka se mi dostala už i do snu. Celý zpocený a vystrašený se ploužím do koupelny. Mamka už doma není. Šla do práce. Za půl hodiny ve škole. Hmmm no a co. Dám si snídani a poběžím na autobus.

Autobus jsem nestihl. Tak jsem si vzal kolo a dojel do školy na kole. Ať jsem jel jak rychle jsem mohl stejně jsem dorazil pozdě. Úča je na mě jako vždy nasraná. Je to děsná furie a něco se mi na ní nezdá. Je divná. Ale priznejme si která učitelka není divná. Zase nudná hodina ale děsně mi vadí jak na mě blbě čumí. Co jí pořád je. Rachejtle jedna. Ty ošklivý sestříhaný vlasy a křivý zuby. Fakt vypadá jako nějaký démon. Konečně končí hodina. Aaaach Mel kéž by jsi si mě všimla. "Heej retarde běž jí dát ten čtenářák. Snad jí ještě stihneš." Přiletěla mi učebnice na hlavu. Hmm. Ať mě nechají na pokoji blbouni. Vyběhl jsem na chodbu abych učitelce předal čtenářák, ale ona nikde. Kam zas šla blbka jedna. Asi je zase zalezlá v tom svým kutlochu. Musím za ní do té smradlave a zakouřené místnosti. BLEEE. To se mi vážně chce. Vlezl jsem do kabinetu a přede mnou stojí ta Furie. Je otočená zády, asi mě neslyšela. To je divný většinou ví že jsme přišli ještě dřív než jsme přišli. A teď nic. Mám vážně divnej pocit. Hrozně se chvěju. Ale ona se začala úplně třást. Je na čase vypadnout. "Paní profesorko přinesl jsem vám čtenářák." "Gghhrr" Zasyčela a půlkou obličeje se na mě podívala. Jen jsem viděl jak se jí odlepuje kůže z obličeje. Jako by to byla nějaká maska. A pod ní. Co. Co to? Vrascity obličej plný ošklivých bradavic a různých nerovností. Místo očí měla zapálený oheň. Nic děsivějšího jsem neviděl. "Aghrr vypadni smrade." Chtěl jsem utíkat běžet a schovat se pod peřinu ale nešlo to. Moje nohy byly jako ochromené. Najednou mě někdo vytáhl z té hrůzy. Jemné ruce přesto tak dlouhé. Mel, na tebe jsem teď opravdu nemyslel. "Blázne co sis myslel? Buď rád že jsi naživu a se vším na správném místě. " Křičela a táhla mne pryč od zavřených dveří kabinetu. " Mel? Mel co se to děje? Co to bylo?" To bylo poprvé co jsem na ní promluvil.