Zákoutí mysli [Pozastaveno]

Dnes svědčí hvězdy

Lana del Rey- Video Games
(pustit později ;))

Další celý den jsme šli pouští. Byli jsme unavení a nikdo z nás skoro nepromluvil. Byli jsme špinaví a hladoví. Jako spráskaní psi jsme se táhli dál a dál. Poušť se pomalu měnila v hrubší a větší kameny. Malé keříčky se drali na světlo skrz šutry. Šli jsme širokým kaňonem. Všude kolem nás byli vysoké skály. Už jsme neměli skoro žádnou vodu. Pár kapek jsem ještě vydoloval ze své láhve. "Začíná se stmívat měli bysme si najít něco na noc."
Rozhlédla se Elis po celém údolí.
"Tady mezi  těma šutrama se vždycky najde nějakej přístřešek."
Jace se zamračil a řekl nám ať se tu porozhlédneme.
"Zůstávejte na dohled. A kdyby se něco stalo tak křičte. Kdo něco najde zavolá nás."
Odpověděl větu a zmizel mezi skalami. Sundal jsem si batoh a vydal se jedním směrem. Bylo mi jedno kam jdu. Třeba něco najdu. Kopal jsem do šutrů kolem sebe. Octl jsem se před velkou skálou. Házela na mě stín. Těsně nad zemí jsem zahlédl otvor. Mohla by tam být jeskyně. Nebo alespoň něco na přespání. Jen tak tak jsem se protáhl dovnitř. Moje oblečení nezůstalo bez úhony. Na boku mé volné košile zela díra.
"Do prdele."
Proklel jsem všechno na zemi, a zvedl se. Má hlava se zarazila o strop.
"Do hajzlu."
Mám dneska fakt štěstí. Vytáhl jsem z kapsy rukavice. Nandal si je na ruce a vytvořil na nich malý plamínek. Sloužily jako louče. Šel jsem úzkou jeskynní chodbou, která se pomalu rozšiřovala. Zatáčka doprava, pak doleva a přede mnou se rozprostřela obrovská jeskyně. Už jsem ani nepotřeboval světlo, protože ve stropu byla škvíra a denní světlo rozzářilo celou místnost. Tak tohle musím říct ostatním. Všiml jsem si, že na druhé straně jeskyně vedl vchod ještě jinam. Prozkoumám to pak. Teď je důležitý, že máme kde složit hlavy. Vběhl jsem zpátky do úzké chodby a otvorem ven. Stmívalo se rychle. Nikoho jsem v údolí neviděla a tak jsem zapískal. Pěkně nahlas, aby to všichni slyšeli. Liz a Jace slyšeli hned a přiběhli. Diego se táhnul naproti v kopci s kusy dřeva.
"Dneska budeme mít luxus."
Mrknul jsem na ně, když dorazili.
"Tak to je skvělý. Skočim pro věci."
Jace odběhl kousek z kopce a vzal všechno co nám zbylo. Diego už se k nám taky připojil.
"Pojďte za mnou."
Křikl jsem zevnitř jeskyně. Slyšel jsem za sebou kroky. Zatáčka doprava, pak doleva a už jsem byl zase v tom obřím prostoru. Vedle mě už se objevila Liz a po ní všichni ostatní.
"Vítejte v mém pětihvězdičkovém hotelu."
Ušklíbl jsem se a mrknul na ostatní. Našli jsme místo, kde se dalo dobře ležet a Jace rozdělal oheň. Liz se postarala o jídlo, které bylo tentokrát složené jen z rýže a fazolí. Nic moc, ale jíst se musí. Seděli jsme u ohně, stejně jako minulý večer. V tom mě tak napadlo, že bych se měl jít podívat do té chodby naproti.
"Jdu se tu trochu porozhlédnout za chvíli jsem zpátky."
Vstal jsem a zmizel v tmavém tunelu.

Šel jsem nízkou chodbou. Po čase se  její strop postupně zvyšoval. Po chvíli jsem zaslechl tichý šum. Jako bzukot křídel. Čím dál jsem tmavým tunelem šel, tím víc se zvuk zesiloval. Najednou se chodba otevřela a já viděl příčinu toho hluku. Nebyla to křídla, ale vodopád.  Masa vody stékala po skále.  Začínal kdesi v nedohlednu a končil v hluboké propasti. Kdyby někdo uklouzl na mokrém kameni a spadl do vody, divoký pramen by ho stáhl s sebou do temnoty. Měl však taky jednu výhodu, a to že to byl čirý a ničím neznečištěný vodní zdroj. Dalo se z něj pít a voda byla tak chladná a osvěžující. Ostatní  budou mít radost. Poslední naše zásoby tekutin už dlouho zely prázdnotou. Směrem kam odtékal pramen vedla také ve skále chodba. Zajímalo mě co je tam ukryté a tak jsem se zase ponořil do temnoty.

(Pustit hudbu!!:))

Šel jsem jsem chvíli snad jen jeden záhyb směřující vpravo, když se přede mnou objevila nízká jeskyňka. Byla malinká ale zato neskutečně kouzelná. Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Podlaha se svažovala lehce dolů a na jejím konci byl průzračný rybníček. Lemoval půlku jeskyně. Nebyla tu tma a tak ledově modrá voda zářila a osvětlovala strop. Azurový strop měl ještě jednu zvláštnost. Malými skulinami se sem dral měsíční svit a opětoval hladině její záři. Tentokrát světlounkou až kamennou. Byl tu chlad, ale po celodenní výhni na slunci to byla výtaná změna. Unavené nohy si potřebovali odpočinout a tak jsem se posadil na kamenný břeh a sundal si zapáchající kožené boty. Odhodil jsem je na kraj místnosti a lehnul si na záda. Se zavřenýma očima jsem nohama nahmatal vodu. Ledový chlad se mi rozlil po chodidle a zanedlouho jsem cítil mravenčení. Nádherné místo na přemýšlení. Tady bych zůstal klidně celé dny. Tohle je jedno z mála pozitiv na celé téhle výpravě a vůbec na všem. Když jsem pootevřel oči celý strop byl posetý malými tečkami. Skulinkamu pronikal onen měsíční svit a vytvářel tak dojem oblohy. Azurová modř  krásně podtrhávala celý dojem. Cítil jsem se úžasně. Pomalu jsem zavíral oči a nechal se unášet proudem myšlenek. Pociťoval jsem jak se mi na tváři rozlévá úsměv. To bylo ten den naposledy co jsem se usmál...

Když mě probral něčí hlas byl jsem mrzutý. Zněl mi v uších tak dlouho, dokud jsem nebyl nucen otevřít oči. Byl to hlas který jsem znal. Diego. Objevil se v otvoru tunelu a zíral na mě.
"Ahoj." Pronesl s úsměvem a pokračoval.
"Co tu děláš?"
Došel až ke mě a posadil se tak, že se naše nohy dotýkali.
"Nic, jen tak přemýšlím. Je to tu krásný."
Zasnil jsem se a cítil, jak Diego pokýval hlavou. Cítil jsem, jak jeho prsty překrývají mojí ruku.
"Co to děláš?" Zeptal jsem se tak chladně, až mě z toho zamrazilo a rychle se odtáhl.
"Co? Nic. Já nic. Co ty děláš?"
Tvářil se ublíženě.
"Hele nechceš mi náhodou něco říct?" Snažil jsem se o co nejpřátelštější tón. Diego sklopil hlavu a bylo vidět že mi to chce opravdu říct.
"Na tuhle výpravu jsem šel jen kvůli tobě. Abych tě chránil, a abych pro tebe, když bude potřeba, i zemřel." Poslední jeho slova visela ve vzduchu jako pavučina...