Zákoutí mysli [Pozastaveno]

Přítel,Nepřítel

"Nazdar Bradde. Já jsem Jace. Jace Pictus. Rád tě poznávám." Mrkl na mě a nahodil svůj okouzlující úsměv. Myslím že jsem heterosexuál ale tenhle kluk byl opravdu nádherný. Boží blonďaté vlasy a krásné modré oči byli jako hypnóza. Museli ho milovat všechny holky v institutu. Měl vypracované tělo a byl dobře oblečený. "Ahoj. No taky tě rád poznávám. Doufám že tu přežiju." Hupsnul na postel a zakousl se do šťavnatého jablka. "Neboj taky jsem si myslel že to tu nezvládnu ale je to v cajku." Já seděl na své posteli a nevěděl jsem co dál. Otočil se a sahnul pro něco pod postel. Vytáhl balík a hodil ho po mě. Balíček mě trefil do obličeje a já zapadl za postel. Když jsem se konečně vynořil, na oplátku jsem po něm hodil svůj polštář tak silně že se praštil do hlavy o rám postele. Oba jsme se začali válet po zemi smíchy. Bylo to super. Hned jsem si ho oblíbil. "Otevři ten balík." Řekl mi když jsme se přestali smát. Sáhl jsem po něm a otevřel ho. Byl plný krásných věcí. Byla tam bunda se znakem institutu. Křídla v hořícím srdci. Byla tam celá souprava. Černé kalhoty, boty a všechno možné. Bylo tam úplně všechno. "Díky. Je to úžasný." Rozzářil jsem se. "Tohle ti ještě posílá Mellanie. Asi jí na tobě záleží." Podal mi rukavice. A vyzývavě na mě mrkl.  V jejich dlaních byl ten samý znak jako na bundě. "K čemu to je?" Nechápal jsem k čemu to slouží. Rukavice vypadali úplně obyčejně. "Navleč si je." Usmíval se Jace. Podíval jsem se na něj trošku podezřívavě ale v jeho očích jsem neviděl zlost. Prubnul jsem to. Jakmile jsem si je obě navlékl na ruce tak začali zářit a ohnivé srdce na dlaních se začalo plnit opravdovým ohněm. Chtěl jsem to od sebe dát pryč ale nešlo to. Najednou vyšlehl plamen. Vyšlehl z mé ruky. Malém zasáhl Jace. Ohnivá koule skončila ve vytríně se sklem. Celá skříňka vybuchla. Nikoho to nezranilo ale hrozně jsem se lekl. Záře zhasla a všechno se uklidnilo. Já si rychle sundal rukavice a zůstal jsem sedět a zíral jsem do prázdna. "No kámo to bylo něco." začal se Jace smát až na půdu. Já to nevydržel a skoro jsem také umřel smíchy. "Co to sakra bylo?" "Už jsem tohle jednou viděl ale s blesky. Pravděpodobně to funguje jen na daného majitele. Kdyby ti to někdo chtěl ukrást tak to nepoužije. Je tam zakódovaná tvoje DNA. Musíš se to naučit ovládat ale až to budeš umět tak to bude pecka." Jace byl totálně nadšený a já vůbec nevěděl co mám dělat. Můj div neměl hranic. "Musím se to naučit ovládat jinak to nebudu moct používat." Zíral jsem na rukavice a nevěděl co s nimi. "Neboj na takovéhle hračičky tu máme mistra. Nebo snad mistrini? Teď nevím jak bych ji nazval." Tvářil se jako blb a dělal že vůbec neví. Už to nevydržel a zase praskl smíchy. "Vole!!" Mrsknul jsem po něm bundu kterou jsem dostal v balíčku. Za zvuků smíchu a křiku jsem se ho snažil zadusit polštářem. Když jsme se po dlouhé době uklidnily tak jsme začali uklízet. Já jsem si svoje věci složil do skříně a Jace si ustlal postel. Rukavice od Mel jsem si dal do nočního stolku. A ještě dlouho do noci jsme si povídali. Jace byl asi to nejlepší co mě za poslední čas potkalo...

Zdáli se mi krásné sny ve kterých jsem byl šťastný. Bydlel jsem s Mellanie na pobřeží, měli jsme krásný dům a dvě nádherné dcery. Od nočních můr co se mi poslední dobou zdají je to úleva. Najednou mě někdo otočil a stlačil mi rameno. Bolelo to a já jsem byl zase v realitě. Vzpomněl jsem si že jsem v Barxově institutu. Rozlepil jsem si oči a uviděl tmavou postavu. Byl to nějaký muž. Měl přes obličej černou masku. Ale jeho oči byli vidět. Něco jsem v nich poznával. Přiložil si prst k ústům a zašeptal tiché PSSSST! Najednou byla tma. Další muž mě chytil a stáhl mě z postele. To už mi ten druhý přetáhl černý pytel přes hlavu a já nic neviděl. Svázali mi ruce lepenkou a naložili mě na nějaké křeslo. Najednou jsem si vzpomněl že mám v nočním stolku rukavice. Pokud to má znamenat že se zachráním nesmím promarnit šanci. Seskočil jsem z křesla a natáhl se ke skříňce. Už jsem byl u ní ale najednou se mi podlomila kolena. Ten muž mi je  podkopl. Druhý kop mířil přímo na mé břicho. Vykašlal jsem krev. Ten druhý mě vytáhl za ruce zpět do křesla. Pro jistotu mě přivázal lepenkou ještě ke křeslu. Bylo mi hrozně. Z pusy mi tekla krev a cítil jsem se naprosto bezmocný. Chvílemi jsem upadal do bezvědomí a chvílemi jsem rozeznával obrysy dvou mužů táhnoucích mé křeslo. Konečně jsme zastavili. Hoši mi sundali pytel z hlavy. Neviděl jsem vůbec nic. Ani ty dva muže ani nic jiného. Bylo to hrozné. Až do chvíle co se rozsvítila jasná světla všude okolo mě. Tohle bolelo. Nemohl jsem si zakrýt obličej tak jsem alespoň zavřel oči a sklonil hlavu. Všude se rozlehl křik a jásot. Když už jsem mohl otevřít oči podíval jsem se kde to vlastně jsem. Viděl jsem stěny vysoké asi čtyři metry a byli ve tvaru oválu. Nahoře seděli lidé. Bylo jich moc. Hodně moc. Seděli jakoby  na tribunách. Všichni křičeli a byli jako diví. "Nechte mě být." Jásot utichl a naproti mě nahoře vystoupil ze stínu. Jace. Jace? Co on tu dělá? Ten všivák. Rozpřáhl ruce aby si sjednal klid. "Buď dobrý." Zaburácel. A dav mu odpověděl "Byl jsem, jsem a budu." Bylo to jako z blbého snu. "Začnete." Mávl rukou a zmizel zpět ve stínu. Od nikud se po mých bocích vynořili dva muži. Rozvázali mi ruce a nohy a odnesli křeslo na kterém jsem seděl. Ten co nesl zbytky lepenky se otočil a ještě mi strhnul lepenku z pusy. Ze rtu mi začala téct krev a já ji cítil v puse. Stál jsem na místě a zíral na oslepující reflektory. Proti mě byli dveře ze kterých přišel postarší muž a celá aréna propukla v jásot. "Vítejte, Vítejte. Máme tu nového studenta. Přivítejte Bradde Hawkeye." Všichni začali bušit rukama do dřevěných lavic na kterých seděli. Ten starý muž se zasmál. Jako kdyby mu to tu všechno patřilo. "Nechť rituál započne." Vyhodil rukama do vzduchu  celá aréna zase začala burácet...