Zákoutí mysli [Pozastaveno]

Cesta

Mé oči byli opuchlé. Tvář jsem měl rudou a zaschlé slzy mi slepily řasy. Kapesníky se válely všude po pokoji. Vypadal jsem jako poďobaný od vos. Obličej jsem měl nateklý. Bylo mi hrozně. Seděl jsem ve špinavém starém kolečkovém křesle. Zíral jsem z okna. Prázdně a tupě. Poprvé za svůj pobyt jsem si všiml že je tu okno. Bylo zamřížované a mělo mléčnou barvu. Nebylo vidět ven, ale byl jsem zády ke dveřím. To mi stačilo. Nechtěl jsem vědět co přijde a kdy to přijde. Vzpomínal jsem na to co bylo. Jak mi bylo dobře. Měl jsem svoji mámu. Měl jsem jí rád. Přišel jsem o ní kvůli své hlouposti. Chtěl jsem zpátky. Chtěl jsem ji obejmout. Máma pro mě byla všechno.

Uběhlo strašně moc času. Seděl jsem takhle asi celou noc a kus dne. Než přišli. Jane a Pete. Jane měla zklamaný výraz. Měla zalepený nos. Zlomil jsem ji ho. Pete měl v ruce svoji zbraň. Nějakou pušku. Otočil jsem se zpět k oknu. "Pete prosím nech nás chvíli." Poprosila ho. "Zvládneš to?" Slyšel jsem jen poklepání na rameno. Pak cvakli dveře. Jane přišla ke mě a sedla si na židli v rohu. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem se neovládal a ublížil jí. Chovala se ke mě vždycky laskavě a já jí zlomil nos. Zase se mi začali slzy hrnout do očí. "Jane já nechtěl." Vyřkl jsem přes řeku slz. Padl jsem jí do náručí. Jako malej kluk. Měl jsem ruce omotané okolo jejího krku. Objala mě tak pevně, až to bolelo. Taky jsem cítil její slzy dopadající mi na rameno. Plakala. To mě překvapilo. "Já vim Bradde." Odtáhla se ale stále mě držela za ramena. "Chci se ti omluvit za Jessieho. Snaží se mě co nejvíc chránit. Omluv ho prosím. Konec konců jsem na tom asi teď stejně." Pousmál jsem se. "To jo, ale ty nejdeš bojovat proti démonům." Sklopila zrak. Vypadalo to jako kdyby nechtěla abych odjel. "Víš dlouho jsem o tom s Jessie mluvila, ale je neoblomný. Já vím že nejsi špatný a vím co znamená láska. Taky jsem jednou milovala jednoho z Dobrých." Kapka slzy byla zřetelně vidět jak padá na zem. "Bradde. Mellanie je výjimečná. Vím zní to šíleně, ale bude lepší když na ní zapomeneš. Je s tebou ve velkém ohrožení. Zvlášť když je druhou nejsilnější svého druhu. Vím jaké je ztratit milovanou osobu. A cenného spojence." Podívala se mi do očí. "Druhou nejsilnější jejího druhu? Co to znamená?" Nechápal jsem. "To Bradde znamená, že silnější už je jen Nejvyšší z Dobrých. Ale úplně nejsilnější, je démon Zafi. Je to démoní matka a královna. Je ze všech nejohavnější a nejmocnější. Nikdo ji ještě neporazil. Ale dějiny Daforisu, druhého světa, se naučíš tam." Usmála se a chtěla odejít. Ale zarazila se a otočila se zpátky. Měla zamyšlený výraz. "Bradde ještě. Chci ti něco dát. Nesmí to vidět Jessie. Slibuješ?" Prikývl jsem. Ona kývla na souhlas. Podívala se na svojí ruku vytahující něco z kapsy. Vytáhla to z černé kožené bundy.
Držela to za řetízek. Byl to nějaký náhrdelník. Byl ve tvaru křídel. Líbil se mi. Měl v sobě něco kouzelného a tajemného. "Tohle Bradde jsou křídla spásy. Mají je jen ty nejvyšší andělé. Bylo jich pět. Dva víme kde jsou a tohle je třetí. Když budeš v nouzi vždycky ti pomůže. Vezmi si ho a nos ho." Usmála se na mě a vtiskla mi ho do dlaně. Byl tak krásný ale i tak obyčejný. "Jak jsi k němu přišla? Říkala si že je mají jen ti nejvyšší andělé. Ty nejsi anděl ne?" Pohladila mě po tváři. "Ne Bradde. Já nejsem. Ani moje matka nebyla, ale otec. Byl to jeden z nejvyšších." Ukápla jí slza. "Dal mi ho on. Ještě před tím než zemřel. Zabila ho Zafi. Vim to. Není to dokázané ale já vim že to byla ona. Proto ti chci pomoct abys mě pomstil. Vezmi si ho ať ti pomůže." Objala mě. "Díky. Za všechno Jane." Hlesl jsem. Přitiskl jsem se k ní co nejpevněji. Na chvíli jsem pocítil teplo domova a bezpečí. Byla jako máma. Nechci aby mě opustila. Ale ona odešla. A už nepřišla.

Vyprovodil mě Jessie. Bez jediného slova. Chodit už jsem mohl, tak jsem to dobelhal. Došli jsme do jedné velké místnosti. Byla skoro prázdná. Až na stoly a židle které byli poházené u zdí. Už tam čekal Pete. Stál přesně uprostřed. "Tak pojď." Řekl a otočil se ke mě zády. Nechápal jsem jak když tu nebyli jiné dveře. On však vytáhl od pasu dva dlouhé provazy. Vypadali jako biče. Byli černé a na koncích měli zářivé modré světlo. Otočil na mě hlavu a usmál se. Pak jako kdyby to bylo všechno zpomalené. Začal točit bičem nad hlavou. A pak u druhým. Začal s nimi jakoby tancovat. A švihal s nimi před sebe a do stran. Zrychlil natolik, že už byli vidět jen modré čáry. Ty šmouhy se začali formovat do oválu. Bylo to neuvěřitelné. Nádherné a ohromující. Ty čáry už nebyli ani rychlostí vidět. Pokračoval dál a dál a pak v jeden okamžik práskl bičema o zem. Byla to obrovská rána. On klečel na kolenou.
A nad ním. Zářila tam ta modrá záře. Uprostřed měla černou prázdnou díru, ale okolo zářila tak nezkrotná a nádherná. Modrý svit. Nemohl jsem odtrhnout oči. Jessie pomohl Petovi vstát a posadil ho na jednu z rozbitých židlí. Z té tmy uprostřed portálu se najednou někdo vynořil. Byl to starší pán. Plešatý ,ale s vousy. Měl bílý hábit a obouruční hůl. Na zádech se mu něco nadmulo. Byla to křídla. Ano. Byla ještě větší a ještě krásnější než ta která měla Mellanie. Byla ještě majestátnější než měla ona. Zářil až mě to bolelo. "Zdravím Pete. Vidím že už nejsi nejmladší. Pěkně dlouho ti to trvalo. Už jsem myslel že nedorazím." Pete se zvedl a dlouze a mužně objal toho pána. "Ano Franxi už cvičím svého chráněnce. Je to hodný kluk a bude dobře zastávat moji práci." Ukázal na Jessieho a on se pousmál. Jessie natáhl ruku k muži a ten ji přijal. " Rád vás poznávám." potřásli si rukou a teprve teď si všimli mé maličkosti. Muž se mi představil. "Ahoj já jsem Franx. Ty jsi Bradd. Ano vím to. Máme před sebou dlouhý den. Tak pojď ať to stihnem." Vzal mě za rameno a nenuceně mě vedl k portálu. Chtěl jsem se rozloučit. Tak jsem otočil hlavu abych jim řekl alespoň ahoj. Spatřil jsem ji. Stála mezi dveřmi a byla smutná. Poslední věc co jsem slyšel byl šepot. "Ahoj" řekla mi. Ucítil jsem slzu, která se mi kutálela po tváři. Jane zavřela dveře a já zmizel v portálu...