Zákoutí mysli [Pozastaveno]

Procitnutí

Nemůžu otevřít oči. Pres očka vidím akorát blikající zářivku. Kašel. Nějaký tuberák asi. ...."není úplně v pořádku. Ten obraz v něm vyvolal záchvat. Nevím.." Po zaslechnutí rozhovoru upadám zase do bezvědomí.

"Bradde. Zlato jsi tam?" Pomalu oteviram oči. Oslepující záře mi svítí do očí. Stíním si rukou. "Přišel k sobě sláva." Nějaký mužský hlas. Přerývavě dýchám. Když jsem otevřel oči alespoň napůl můžu konečně rozeznat tři postavy. Aaach mami. Co bych dělal kdybych tě neměl. Líbá mě radostí. Asi že jsem vzhůru. Nevím jistě jak to chodí v hlavách matek. Když už jsme u té hlavy tak ta moje asi za chvíli pukne. Když mě konečně přestane máma oslintavat můžu rozeznat další postavy. Ten psychouš co mě vyšetřoval a pak je tam nějakej chlap v kápi. Ne počkat to bude asi doktorskej plášť. Asi určitě.
"Jsi při sobě?" zeptal se psychologi. Snažil jsem se otevřít oči úplně aby věděl že ho vnímám, ale nešlo to. Budu muset použít pusu. Asi si dokážete představit můj zoufalý výraz při snaze promluvit. Naprosto zoufalý. "Aahh" Pokusil jsem se o slovo ahoj. "Výborně slyší nás. Doktore?" Přistoupil ke mě ten v plášti. "Ahoj Bradde. Jmenuji se doktor Albi. Prodělal jsi velký šok a psychotický záchvat. Úplně jsi se zhroutil. Šok byl tak obrovský že ti přestalo pracovat srdce. Až nabereš síly probereš to tady s doktorem. Zatím se měj" Odešel k vedlejšímu lůžku a povídal něco klukovi vedle. "Tak Bradde my půjdeme. Kdybys něco potřeboval budu na sesterně." Máma mě pohladila po tváři a já lehce kývl. Pomalu jsem upadával do hlubokého spánku. "Není v pořádku. Něco se s ním děje a..." Víčka se mi zavřela a já se ponořil do říše snů.

Všude byla tma. Já se choulil nahý v rohu tmavé místnosti. Plakal jsem. Bílá záře mě probrala z melancholie. Zvedl jsem hlavu a uviděl ji. Sestoupila je mě jakoby z nebe. Oblečena v bílém. Natáhla ruku. "Pojď. Pojď můj milovaný." Sladce mě pobízela. Já jen natáhl ruku a všechen můj ostych zmizel v oblaku prachu. Vzala mě za ruce a přitáhla  k sobě. "Jsi výjimečný. Přidej se k nám. Ochraňuj svět. Staň se Dobrým." Nerozuměl jsem. Mé ostýchavé já bylo pryč a já vyhrkl: "Nerozumím. Ke komu se mám přidat? A proč já? Kdo jsou Dobří." Po tom co jsem viděl v kabinetu jsem nevěřil v dobro. "Zříš mě?" Prikývl jsem. Odstoupila a sklonila hlavu. Má sladká Mel se začala vznášet. Rozpřáhla ruce a v ten samý okamžik zvedla hlavu a z očí jí vytryskl proud oslňující bílé záře. Podívala se na mě s neutuchající silou. Za ní něco bylo. Hýbalo se to. Bylo to sněhobílé a tak čisté. Byla to její součást. Tak majestátní a dokonalá. Křídla. Nic krásnější jsem nikdy neviděl. "Tohle jsou dobří." Pronesla, pomalu snášející se ke mě. Její křídla se složila za záda, ale byla tak velká že je táhla po zemi. Položila mi dlaň na tvář. "Máš výjimečný dar Bradde. Potřebujeme tě. Musíš nás ..." BUUUUM. Taková síla. Něco neviditelného mě odrazilo zpátky do kouta. Mel zaječela. Když prach usedl a já mohl vidět co se děje zhrozil jsem se. Krásná dívka s bílými křídly byla omotaná řetězem. Jen z něj vyzařoval neskutečný žár. Byl rozžhavený do ruda. "MEEEEL. NEEEE."  Celý hrůzný výjev se vzdaloval. Byl jsem už tak daleko že jsem ji sotva viděl. Ale viděl jsem ji. A za ní to. Rudé oči a hadi všude kolem.

Procitnutí není příjemné. Najednou jste v realitě a musíte se vyrovnat s tím co se dělo.  Musíte se oklepat a jít dál.  Já ale nemohl, ne když to byla Mellanie. Říkala že jsem výjimečný, ale v čem? Říkala že mě potřebují. Ale k čemu? Mám plnou hlavu otázek. Tady v nemocnici o nich můžu přemýšlet. Možná bych to měl říct psychoušovi. Spíš ne. Poslal by mě do blázince. Nesmím čekat až mě pustí. To nejde. Mezitím by mohla Mel zemřít. To nemůžu dovolit. Musím se vydat na dobrodružství. Takže naplánovat útěk...