Zákoutí mysli [Pozastaveno]

Zkouška ohněm

Falloutboy- Light em up

"Co se to sakra děje?" Začala Liz, když už jsme jen koukali na naše dohořívající stany.
"Já netuším."
Odpověděl Diego. Já však věděl.
"To Zafi. Připravila nám zkoušky, aby jsme se nedostali do jejího sídla a nezachránili Mellanie."
Všichni se na mě nechápavě dívali.
"Jak to všechno víš?"
Chtěl se Jace ujistit.
"Dneska se mi o tom zdálo."
Usmál jsem se, protože jsem si vzpomněl na svou Mel.
"Myslíš že z nějakýho snu zjistíš co se děje? To těžko."
Diego pohrdal mou odpovědí.
Mě však to co řekl až tak nezajímalo. Zaujal mě předmět kulatého tvaru letící k nám. Co to může být? Sakra. Ohnivá koule. Ja věděl že mi to něco připomíná. Mířila přímo na nás. Respektive na Diega.
"Utečte." Stačil jsem zařvat, zatímco jsem strhnul Diega k zemi. Dopadli jsme na zem obličeji k sobě. Střela trefila jednu z malých palem, a ta se zřítila to jezírka.
"Tak teď jsme si kvit."
Kývl jsem na něj. Rychle jsem se sebral ze země a utíkal pryč. Diego mi byl v patách. Liz a Jace už byli na vrcholku duny a nesli všechny věci co nám zbyli. S Diegem jsme se škrábali za nimi, zatímco jsem si koutkem oka všiml další letící střely. Rychle jsem se odkutálel na stranu. Střela dopadla do písku a ten se rozletěl na všechny strany. Tlaková vlna mě srazila zpět na dno duny k jezírku. V tom jsem na okraji jezírka spatřil třpytící se stříbro. Sáhl jsem si na hruď. Řetízek od Jane. Ten co mi dala ještě před odchodem do instituce. Nebyl tam. Jak se mohl dostat k jezírku? Teď mi to bylo dá se říct jedno. Hlavně jsem ho musel dostat zpátky. Říkala, že má nějakou kouzelnou moc. Musím se k němu dostat. Vyhrabal jsem se z písku a rozeběhl se k jezírku. Na místo, kde jsem před chvílí ležel dopadla další ohnivá koule. Odkud se ty zatracený střely berou? Rychle jsem sebral řetízek s křídly a běžel za ostatními. Ti už věděli o co jde a měli připravené své zbraně na vrcholu duny. Dívali se někam do dálky. Já tam však přes okraj pískového valu neviděl. Stáli v bojovém postavení. Když jsem doběhl do půlky duny uviděl jsem příčinu naší ostražitosti. Démon vysoký zhruba 12 metrů vrhající ohnivé koule po mých přátelích. Žhnul žárem. Byl celý z ohně a plameny mu olizovaly jeho ruce. Byl obrovský a mohutný. Měl na končetinách i ostny, které bránili jakémukoliv útoku zespoda.
"Utečte." Křikl jsem s hrůzou v hlase. Nikdy ho neporazíme. Nemáme proti tomuhle kolosu žáru a plamenů šanci. Snažil jsem se co nejrychleji vyškrábat za ostatními. Ti jen zoufale uhýbali dalším ohnivým střelám. Už už jsem byl u nich, když jsem si nasadil přívěšek na krk a uvolnil si ruce. Liz mi hodila hůl a já se postavil do čela. Jako rozený vůdce. Ironie co? Já. Vůdce. Ale v tu chvíli mi nic jiného nezbývalo. Najednou jako kdybych své tělo už neovládal. Byl jsem loutka své vlastní magie. Má hůl se otáčela v ruce neskutečnou rychlostí. Točil jsem s ní za zády, po stranách a i zpředu. V jednu chvíli se mé ruce zastavili a pozvedli hůl nad hlavu. Cítil jsem že mě magie už neovládala. Byl jsem v tom sám. Najednou mi zpod košile vypadl řetízek. Stříbrná křídla zasvítila. Slyšel jsem v hlavě tenounký hlásek. Byl podobný, jako ten co vlastnila Jane. Mluvila na mě zkrz ta křídla. Už jsem věděl co dělat. Zabodl jsem hůl hluboko do písku. Masa toho jemného kamení se rozlétla okolo. Valná část zasáhla i našeho nepřítele. Písek udusil oheň na jeho pravé ruce. Už nežhnula a nesvítila žárem tak jako předtím. Byla chladná, jako vyhaslá hvězda. Takhle se na něj musí. Tančil jsem jako baletka. Má hůl mě podpírala a vyhazovala do vzduchu. Vždy, když jsem máchl holí směrem k obludě, písek se zvedl a zasypal ji. Zanedlouho se přidali do boje všichni. Bylo to snadnější, než bych čekal. Diego zabodl svůj trojzubec příšeře do ostnaté nohy. Zařvala bolestí a vyrvala si zbraň z těla. Hodila ji zpět po Diegovi. Kraj trojzubce přišpendlil jeho nohavici k zemi. Diego se však nenechal tak snadno porazit. Vstal a pustil se mermomocí zpátky do boje. Liz využila všechnu svou sílu na ovládnutí větru. Byla to skutečná Paní vichru. Mermomocí držela nestvůru zkrátka. Vítr ji tlačil pryč od nás. Nicméně ještě víc rozdmýchával plamen zuřivosti. Jace odrážel všechny střely mířící na něj a na jeho přátele. Stíhal to jen tak tak. Každou ohnivou mršku, která by nám chtěla ublížit rozložil psyonický štít na malé částečky a nezbylo z ní nic. Naše spolupráce byla úžasná. A taky neměli jsme na výběr. Tvořit tým byla jediná možnost jak si zachránit kůži. Ohnivé plameny v očích té stvůry pomalu dohořívaly. V jednom jediném okamžiku se zhasly úplně. Obrovský kolos popela se sesypal k zemi a smísil se se zlatavým pískem. Vítr utichl a písek se usadil. Všichni hlasitě oddechovali. Kapka potu mi stekla po čele a vsákla se do pouště. Diego s Jacem leželi na zemi. Liz se po namáhavém boji svezla k zemi vyčerpáním. Teď bylo pravé poledne a žár nám doslova spaloval těla. Došel jsem k našim věcem a vyhledal vodu. Kovová láhev byla plná a tak jsem se posadil a nalil si chladnou tekutinu do krku.
"Lidi jste všichni OK?"
Napadlo mě že se v tom zmatku mohl někdo zranit.
"Já jsem cajk."
Odvětil mi Jace.
"Zlato ty jsi v pohodě?"
Zajímal se hned o Liz. Takže odteď je to zlato? To se museli v noci dít zajímavý věci. Alespoň někomu tahle výprava prospívá. Diego však neodpovídal. Jen ležel a měl zavřený oči. Co když zkolaboval?
"Hej Diego. Je ti něco?"
Chvíli bylo ticho. Pak jsem viděl jak otevřel oči. Posadil se a naštvaně na mě zíral. Zabodl svůj ukazováček do směru, kde jsem seděl.
"Tohle jsou ty tvoje zkoušky? Hm? Máme při nich všichni zemřít? Co?..." Nevěděl jsem co mu přeskočilo.
"Tak odpověz!" Zaburácel na mě svým zvučným hlasem.
"Chápeš proč jsi vůbec tu?" Pozvedl jsem obočí na důkaz, že čekám odpověď.
"Chtěl jsem vypadnout z toho místa prolezlýho lží..."
Vyprskl na mě odpověď aniž by se rozmyslel.
"Ale ne za cenu svýho života. A už vůbec ne kvůli nějaký čubce." Vytáhl se na nohy a praštil s vypitou lahví o zem.
"Tak tohle si přehnal..."
Zasupil jsem a rozeběhl se hlava nehlava za Diegem. Skočil jsem mu na záda a srazil ho k zemi. Chvíli jsme se váleli v písku, ale náš krátký souboj rychle utla Liz.
"Tak dost!! Sotva jsme vytáhli páty z jednoho průseru a vy už si zaděláváte na další. Copak vám to nestačilo? Jste jak malí."
Zhnusila se a odtrhla nás od sebe. Sebral jsem svůj batoh a z jezírka doplnil vodu.
"Už o ní takhle nikdy nemluv."
Procedil jsem mezi zuby, když jsem procházel kolem Diega...