Zákoutí mysli [Pozastaveno]

Světy

Byl jsem zmatený. Všechno se najednou točilo kolem mě. Věděl jsem že mám být voják. Viděl jsem spoustu dokumentů o válce a vojáky jsem dost litoval. Tuším že tohle bude něco úplně jiného. Jiná válka, jiné zbraně. Ale proč já? To mi vrtalo hlavou nejvíc. Nikdy jsem si o sobě nemyslel že budu bojovat. Nikdy jsem to ani nechtěl. Teď jsem byl posazen na vozíčku. Nemohl jsem chodit a moje žebra byla na dranc. Byl jsem troska. A to mě chtějí do armády? Tsss akorát jim tam budu překážet. Ale oni se nevzdají. Pošlou mě tam ať chci nebo ne. Ale chci vědět proč vybrali mě. Dojel jsem na vozíčku ke dveřím a poslouchal. Slyšel jsem hlasy. Bylo jich více. Rozhodně víc než tři jak bych čekal. Byl tam ještě někdo. Pomaličku jsem otevřel dveře jen abych nakoukl a slyšel i něco víc. Hned mě zasáhla taková modrá záře a já musel zavřít oči aby mě to nebolelo. Když zeslábla a já je mohl otevřít uviděl jsem něco jako ovál veliký asi jako dospělý člověk. Uvnitř byl tmavý a okraje lemovala ona modrá záře. Viděl jsem akorát záda pravděpodobně Jane. Všichni ostatní byli zalezlí za rohem. "Máme ho tu pro vás. Ale nevíme jestli je to on. Nic neumí. Neumí bojovat a je slabý." Tohle byl Jessie. "Jsem si jistý že je to on. Podle toho co vám říkal. Co si myslíš ty má věrná?" Byl to starší mužský hlas, ale Pete to nebyl. To jsem si jistý. Pete má děsnej chraplák a tohle byl jemný zvučný hlas. "No nevím, ale pokud ho řádně připravíte na nejhorší tak my už si ho ohodnotíme sami. Ale dám na vaší radu Nejvyšší." Bože můj. To není možné. Ten hlas. Jediný hlas který miluji. Jediný který chci slyšet. Ta ústa která ho vytvářejí chci políbit. Moje Mel. Mellanie už tě nesmím znova ztratit. Od té doby co se mi zjevila ve snu jsem jí neviděl. Myslel jsem že už jí ani neuvidím. Nikdy. A teď. Teď byla pět metrů ode mě a já jí nemohl vzít za ruku. Ale musel jsem. Vyjel jsem na vozíčku z pokoje a zakřičel přes celou chodbu. "Mellanie." Všichni se na mě otočili. První kdo zareagoval byla Jane. Ta Jane která mě vždycky uklidňovala na mě teď zaječela z plných plic. "Bradde co tu děláš? Vypadni!!" Nic jsem na ní nedbal a jel jsem chodbou dál. Jane ke mě přiskočila a začala se mnou zápasit o nadvládu nad vozíkem nedal jsem se a těch 20 centimetrů abych viděl za roh jsem překonal. Konečně jsem ji zahlédl. Byla krásná jako vždycky. Ale ta záře která ji obklopovala v mém snu už tam nebyla. Něco jí chybělo. Už mi to došlo. Ta majestátní křídla která tvořila její dokonalé já už tam nebyla. Dokáže si je snad sundat nebo odepnout? To přeci není možné. "Ach Bradde tohle jsi neměl vidět. Běž pryč. To není pro tebe." Otočila se ke mě zády a chtěla zmizet ve stínu ale přeci jen jsem to zahlédl. To spálené místo na jejích zádech. Byl jsem v křeči. A byl jsem zděšen. Její křídla byla pryč a místo nich tam byla spálenina. Všechno se zastavilo. Slyšel jsem jen svůj zrychlený dech a všechno kolem bylo tlumené. Mel zmizela ve stínu a plakala. Jane mě odtáhla zpět do pokoje ale já nechtěl. Bránil jsem se zuby nehty. Chtěl jsem vědět kdo jí to udělal a proč. Chtěl jsem ji pomstít. Pohltila mě zuřivost. Nemohl jsem to vzdát. Kopal jsem a mlátil okolo sebe. Jessie mě chytil za ruce a začal mě taky tahat do pokoje. Zapřel jsem se o dveře. Byl jsem tak nepříčetný že už mě ty dva nezvládali udržet. Řval jsem z plných plic a moje zuřivost dosáhla vrcholu. Kopl jsem levou nohou tak silně, až jsem trefil Jane do tváře. Najednou ze mě všechno opadlo. A najednou mě taky začala bolet zraněná místa. Jane mě pustila a ohromeně se na mě podívala. Chytila se za pusu a podívala se na dlaň. Měla ji plnou rudé krve. Litoval jsem. Choval jsem se jako děcko a ublížil jsem dámě která mi zachránila život. "Jane já... To jsem nechtěl já se..." Větu jsem nestihl doříct. Když jsem se otočil na Jessieho jeho tvář byla zakrytá stínem jeho pěsti. Letěla přímo na mě. A přímo mezi oči. Ohlušující rána mě složila k zemi. Slyšel jsem už jen zvonivý zvuk v mé hlavě...

Probudil jsem se zase na tom smradlavém lůžku. Hlava mě bolela úplně nesnesitelně. Když jsem si chtěl promnout čelo v domění že mi to pomůže tak jsem narazil na čtyři stehy u obočí. Bolelo to. Měl jsem asi i zlomený nos. Nevím. To je vážně super. Dají mě dohromady, že už skoro můžu chodit, a pak mě dobijí ještě víc. Já vim můžu si za to sám, ale co jsem měl dělat. Zachvátila mě agrese a zuřivost a neovládal jsem ji. To spíš ona ovládla mě. Moc jsem toho litoval. Když se otevřely dveře a já uviděl Jessieho začal jsem se znova bát. On měl ale na tváři vyrovnaný výraz. Sedl si k mému lůžku a poklepal prsty o železný rám. " Řeknu ti to jednou tak dobře poslouchej. Rozhodli jsme se tě poslat do armády předčasně. Projevil jsi známky agresivit a my sami bychom tě nezvládli. Přeci jenom nevíme co máš za schopnosti. Ve výcvikovém centru Dobrých už si s tebou poradí. Takže kámo vyražíš za úsvitu." Skončil a já nevěřil svým uším. Jsem zraněný a on po mě chce abych šel do nějaké armády čehosi? Koukal jsem na něj jako blázen. To není pravda. Posílá mě do jiného světa...