Vzlet kormorána

Nařízení

Na příkaz generála bylo přerušeno připojení k Síti pro kasárny a nejbližší okolí. Přestože mě tato ztráta nijak neomezuje, docela by mě zajímalo, jak má k porážce mimozemské válečnické rasy přispět zrovna TOHLE.
„Víš, Casi, on je to v zásadě dobrej nápad," tvrdí mi Gavin u večeře, když celá letka rozebírá debilitu nových předpisů. „Toho útoku budou plný zprávy. Bude to úplně všude. Spousta a spousta žvanilů, co sami sebe pasovali na geniální stratégy, generály, techniky, hasiče, historiky a já nevím, co ještě. To všechno dvacet čtyři sedm, na každým serveru a podsíti, v asi tak padesáti jazycích. V Argentině umírali lidi, civilisti, to si pitomci všeho druhu nenechají ujít. Věřte mi, na to co se zrovna teď strhává na Síti, nemáte žaludek."

V tom má asi pravdu. Nemám náladu hádat se s blbečkama a těch je Síť plná. Všichni se tam chodí vyřvat.
Já ne, já používám prázdné vojenské pásmo za Harlingtonem, když už musím vykřikovat do světa blbosti. Nebo s tím otravuju svoje kamarády. Nemám potřebu cpát svý myšlenkový pochody celý planetě.
Vypadá to ale, že jsem asi tak jediný, kdo to tak bere. Tím myslím s klidem. Někteří kolegové reagují hůř, než když jim na dvorku přistála kosmická loď. Síť je nejen zdroj informací, jejím odpojením přicházíme o zábavu, přístup k penězům i kontaktům na příbuzné. Mimo jiné. A spousta lidí to nebere úplně dobře.

Na druhou stranu je to jen část nepříjemností, které se na nás valí. Ta míň omezující část.
Z nařízení velení máme pohotovost (zdá se mi to, nebo jsme ji měli už PŘED tou šlamastykou dneska ráno? Kolik pohotovostí najednou sakra může platit?), tudíž máme ještě víc zákazů, než předtím. Byla vyhlášena přímá pohotovost, což znamená, že musíme být na letišti už tři hodiny před směnou a taky tři hodiny po ní. Což je patrně způsob, jak zajistit dostatek vojáků, kdyby se něco semlelo. 

Rozumím tomu, ale nadšení ode mě nečekejte. Reálně to znamená, že budeme ve službě dvanáct hodin v kuse a zbylých dvanáct budeme spát. Pravděpodobně. Jiný program si po tak dlouhé směně představit nedokážu.
Aby to ovšem bylo pojištěné, že budou fakt všichni po ruce, byl vydán i zákaz vzdalovat se od areálu na víc, než pět set metrů. Myšleno od vchodu. Tím vzniklo pásmo zahrnující kasárny a jeden civilní sklad, který příležitostně funguje jako pošta. Jinými slovy, pokud si chcete koupit kartáček na zuby, smůla. Buď si ho necháte poslat poštou (přes někoho, na koho máte kontakt), nebo musíte doufat, že vám do konce války ty zuby neuhnijou.
„Berte to z tý lepší stránky," rozpráví přehnaně optimisticky Gavin, „nemusíte řešit věci vzdálený víc jak půl kilometru. Tudíž skoro nic."
„A emzáky vzdálený víc jak půl kiláku taky ne?" rozčiluje se jeden kolega, naštěstí sedící na druhé straně stolu. „Já mám mít zejtra rande a nemůžu se dostavit, ani omluvit, protože nemůžu na Síť. Tak mi řekni, co s tím mám dělat, ty chytrej?"
„Klid, Charlie," mává nad tím rukou Gavin, „ona se ta pohotovost brzo rozkřikne. Dotyčná to buď pochopí, nebo nebyla ta pravá."
Z pohledu, který za to schytává, usuzuju, že je vzdálenost mezi nimi výborný nápad. Bohužel poblíž sedí kolegové, jejichž výhrady mají i praktičtější důvod. V podstatě jen čekám, kdo se ozve první, ne jestli někdo.
Zákaz vycházení totiž platí pro všechny, včetně vojáků, kteří bydlí ve městě. Ani oni nemají výjimku a musí zůstat. Byly jim přiděleny volné ubikace v kasárnách, ale to je dost chabá náhrada za to, že musí na kdovíjak dlouho opustit svoje domovy.
„Gavine, že já ti jednu střelím?" Jako první se kupodivu ozývá kapitánka Welterová, „to bude Hetty skákat radostí do stropu, až bude muset kromě mimina dohlížet i na Franchin zvěřinec!"
„Pan Sharky bude smutnej, když nebudu doma," přidává se Foxi. Popravdě řečeno, nemám tušení, CO to Pan Sharky vůbec je. Mám tušení, že je to ryba.
U dveří do jídelny se strhává hádka. Mladá technička, odhadem třicetiletá, se hádá se svým nadřízeným.
Pro techniky platí zákaz taky, mají ho ale "jenom" týden v kuse a po něm týden normální službu. S tím, že polovina bude vždy pracovat normálně a půlka v "totálním nasazení", jak už se tomu začalo říkat a po týdnu se to bude střídat. Pro nás vojáky nastavení snů, pro mnohé techniky neřešitelný problém. Už se jich tady takhle pohádalo pět.
Dva už si vymohli odložení totálního nasazení z rodinných důvodů. Jeden se o to neúspěšně pokusil kvůli těhotné manželce, jeden si přišel postěžovat, že s takovýmhle pracovním nasazením ho tchýně sežere za živa a dalšímu se povedlo vymoct si alespoň posunutí pracovní doby v normálním týdnu, aby mohl vodit děti do školy. Děti jsou vůbec nejčastějším argumentem a teď tomu není jinak. Nejnovější hádka by mě asi nijak nezaujala, kdyby v ní nepadlo slovo výpověď.
„Já nemůžu být doma ob tejden," trvá si na svém ta žena a rozčileně gestikuluje. Její nadřízený opatrně couvá z  dosahu. „Nepříjemné je to pro všechny, to přece..."