Vzlet kormorána

Nepříjemné probuzení

„Do prdele práce, kterýho zmrda napadla taková hovadina?!!"

Nemůžu než souhlasit. Zajistit si přítomnost všech potřebných záloh prostřednictvím centrálního „budíčku" opravdu nebyl dobrý nápad. Když totiž pustíte alarm jen na čtvrtině pokojů, neznamená to, že nevyburcujete i ten zbytek. Vyburcujete. To, co mě na ovšem překvapilo, že jsem tenhle názor neřekl první já.

S otevřenou pusou civím na Deana, který si zacpává uši polštářem a u toho nadává jako dlaždič po šichtě. Musím uznat, že některé výrazy neznám ani já. Patrně nějaký import z kontinentu. To se mi líbí.

Zrovna od něj bych to nečekal. Zjevně svýho přítele neznám tak dobře, jak bych měl.

„O půlnoci se má spát!!!" vrčí Dean směrem k hlásiči na stěně. Přístroj pochopitelně neodpovídá. Až odpovídat začne, bude teprve průser.

Spát jsme šli ještě před osmou. Sotva jsem zabral, už vřískala siréna o deváté. Potom další, která oznamovala výměnu směn a ještě jedna, která vyháněla ven poslední opozdilce. A věřte mi, to se nedá jen tak otočit na druhou stranu a spát. Vždycky když slyším ten příšerný zvuk, mám náběh na infarkt. Jak máme tohle vydržet, to by mě fakt zajímalo.

Po půl minutě ten proklatý zvuk utichá. Alespoň že na velení usoudili, že to nemusíme poslouchat delší dobu. Chvíli na to v kasárnách opět zavládne klid. Spáči na okolních ubikacích pozvolna přestávají nadávat a vrací se ke své nejoblíbenější aktivitě. Dean něco vztekle bručí a přetahuje si peřinu přes hlavu. Když takhle vztekle reaguje on, jak to asi vypadá jinde? Nedokážu si představit, že by s takovýmhle budíčkem fungoval třeba kapitán Fletcher. To by nadávky byly slyšet i na oběžné dráze.

Znovu zavírám oči a snažím se uklidnit. Ještě párkrát takové „překvápko" a normálně mi z toho naskočí vyrážka. Ne že bych nechápal důležitost obrany letiště, ale to se, sakrapráce, nemůžeme ani vyspat? Co jsem komu udělal? Škoda že jsem se narodil jako člověk, zvířata sirénama nikdo nebuzeruje. Možná bych fakt chtěl být zvíře. Hluchý zvíře.

Mám pocit, že neuplynulo ani pět minut, když zase začíná řvát alarm. Zmateně se rozhlížím po temné ubikaci v marné snaze zjistit, kolik je hodin. Za okny pořád tma jako v pytli, z toho se moc vydedukovat nedá, hodinky na nočním stolku jsou mi potmě taky platný jak rybě šnorchl.

„Ahh," Dean vydává kvílivý zvuk, jako když se šoupe nábytkem, „třičtvrtě na tři."

Otráveně vstávám a protahuju se. „Nástup do práce."

„Hurá," reaguje Dean se stejným nadšením, jako by nastupoval na šichtu do uranových dolů.

Oba se otráveně zvedáme, protože se nám sice vůbec nechce, ale sirény ohlašující nástup na směnu se dočkat netoužíme ani jeden.

Příprava není zrovna dlouhá. Uniformy visí přes židli už od včerejšího večera. Navlékám na sebe kalhoty, ve skříni nacházím čisté ponožky, co na tom, že je každá jiná, a po krátké výměně názorů na téma, která košile je čí, jsem připravený vyrazit.

Na celém bloku je překvapivé ticho. Sem tam někdo chrápe, ale většina vojáků nejspíš ještě usnout nestačila. Ti, kterým byl alarm určený, se tak plíží po chodbách jako zloději, aby někomu ještě nedopatřením nepohnuli žlučí. Všichni se tváří přibližně stejně nadšeně, jako my.

Venku panuje naprostá tma. Z desítek veřejných lamp rozesetých po okolí jich svítí přesně tři. Dost na to, abychom se cestou nezabili, a to je tak akorát vše.