Vzlet kormorána

Před bouří

Cesta v lese. Někde za mnou se ozývají skřeky, při kterých tuhne krev v žilách. Snažím se utéct, ale nejde to. Moje kroky jsou pomalé, ať se snažím sebevíc. Je to jako brodit se v sirupu. Blíží se to. Skřeky se ozývají už skoro za mnou. Najednou se přede mnou objevuje ona. Nemá obličej. Všechny její rysy zmizely, na hlavě má jen prázdné místo. Ale podle vlasů a malé sportovní postavy bych ji poznal kdekoli. V té chvíli skřek za mnou sílí a já se stíhám otočit, abych viděl smečku hladových stvůr, jak se na mě vrhají.

Probouzím se se slzami v očích. Ležím schoulený v rohu své postele.

„Casi? Jsi v pohodě?" na kraji matrace sedí Dean.

Přerývavě se nadechuju. Protírám si oči, abych se zbavil slz. Třesou se mi přitom ruce. Nevím, co mě tak vyděsilo, už se mi zdály horší sny, ale tohle bylo jiný. Já sny obvykle hned zapomenu, nebo alespoň částečně. Tenhle se mě ale drží jako klíště a mám ho stále před očima do posledního detailu.

„Casi," Dean mě objímá, „to bude dobrý. Byl to jenom sen."

„Já vím," mumlám nešťastně

„Tak se pokus ještě usnout."

„Hm," otáčím se zády ke zdi, „proč ty nespíš?"

„Zlato, mluvíš ze spaní," říká Dean, „ a to dost hlasitě."

„Promiň."

„To nevadí," Dean se natahuje pro deku, kterou jsem odkopl na zem a přitahuje mi ji k bradě. „Zkus se vyspat. Třeba už se ti nic zdát nebude."

„Ale bude," namítám trucovitě. Jasně, že bude. Zatím jsem se dnes v noci vzbudil jen jednou. Podle průměru mě to čeká ještě pětkrát. Nejmíň. Jednou jsem se vzbudil jedenáctkrát.

„Třeba ne,"uculuje se Dean a líbá mě na čelo.

Sleduju, jak si jde sám znova lehnout. Jasně, že jsem věděl, proč nespí. Protože mě zvyk křičet ze spaní pořád neopustil. Celé patro kasáren je kvůli mně poslední týden nevyspalé. Nevím, jestli jim někdo pohrozil, ale kupodivu si ještě nikdo nestěžoval.

Jdu po ulici. Kolem mě je naprosté ticho. Žádný hovor, zvuky kroků ani vzdálený hluk dopravy. Prostě vůbec nic. Domy najednou mizí. 

Teď stojím na kopci. Stále je ticho. Vítr nefouká a vzduch je těžký. Dívám se dolů, do údolí na město, které se pode mnou rozprostírá donekonečna. Najednou z jednoho z domů vyráží plameny. O vteřinu později už hoří celé město. Chci vykřiknout, ale nejde to. Nemůžu promluvit, ani se pohnout. 

Z ničeho nic se stmívá. Slunce překryl černý mrak. Vypadá, jako vařící se asfalt, bublá a prská a roztahuje se po celé obloze. Jediným světlem se stává požár v údolí. Ne ale na dlouho. Z nebe se spouští provazce černé hmoty a zasahují hořící město. Kde dopadnou, tam zničí vše kolem. Snažím se utéct, ale pohybuju se jako ve zpomaleném filmu. Přede mnou dopadá na zem sloup černé hmoty. Další se snáší přímo na mě a sráží mě k zemi. Temnota mi vniká do nosu, úst a očí.

Nemůžu dýchat. Odněkud slyším vzdálený hlas: „Casi." Snažím se zbavit té černé věci, ale nemám jak.

Probouzím se uprostřed noci, na zemi vedle své postele v ubikaci a z očí mi tečou slzy. Sotva vnímám, že si vedle mě kleká Dean a objímá mě.

„Zase noční můry?" Ptá se soucitně. Konejšivě mě hladí po vlasech a nechává mě, abych se vybrečel. Tohle už je pokolikáté, co jsem ho vzbudil.