Vzlet kormorána

Separace

„Tak tohle jsme posrali," hodnotí poměrně trefně Sam, „jen doufám, že jsme Welshovi nezpůsobili infarkt, nebo mrtvici."

„Prosím tě, nestraš," odfrkávám. Pravdou je, že kapitán k něčemu takovému neměl daleko.

„Myslíš, že si s námi konečně někdo promluví?"

„Silně pochybuju," Sam bezradně rozhazuje rukama, „Welsh to ještě rozdýchává, Fletcher si vybíjí vztek na ostatních z naší letky – ty nám asi nepoděkujou – a na nás fakt nebude mít náladu;  a Jonesová ti nejspíš zrovna teď odebírá licenci a ostatní na nás taky náladu mít asi nebudou."

„Jsme v prdeli," konstatuju a po zádech sebou plácám na matraci.

„To ani ne. Tohle je horší."

Hm. Taky pravda. Jsme totálně v háji. Takovýhle průser letiště nepamatovalo už desítky let.

Což nám nadřízení dali dost jasně najevo.

Ne že by nás vyloženě zatkli, ale tohle je vlastně totéž. Dnešní noc strávíme na separaci v hlavní budově. Doufám, že jen dnešní noc. Vlastně si ani nejsem jistý, jak dlouho tu vůbec jsme, protože separace logicky nemá okno, o hodinách nemluvě. Všechno je tu zaprášené, protože se to naposledy používalo před několika dekádami.

„Myslíš, že nás zavřou?" ptám se po chvíli ticha.

Sam přechází sem a tam po místnosti. Bylo by fajn, kdyby toho nechal, protože se stejně musí po třech krocích zase obrátit a mě z toho jde hlava kolem.

„Vzhledem k pomalosti místních soudů to tady dřív Arkansani srovnají se zemí, takže s tím, jestli bude mít cela dveře nebo ne, bych si asi starosti nedělal." Cynik jeden blbej. Já si teda starosti dělám v každém případě.

„Ty s tím koncem světa očividně počítáš," podotýkam.

„Jen předpokládám," Sam se konečně zastavuje a hází naštvaný pohled na strop nad sebou, „To je to tady stavěný pro trpaslíky, nebo co? No, hele. Ono ilegální umísťování teleportu a házení elektroplasmických střel není běžný způsob, jak říct: žijte si tu klidně dál. Myslím, že už jsme našli dost důkazů, že se tady něco děje a ten teleport to akorát potvrzuje. Navíc si myslím, že jsou tady na někoho napojení. Že se ten teleport objevil tady - zrovna na tom místě – nemůže být náhoda."

„Proč myslíš? Třeba to sem hodili náhodně."

„Blbost. Teleport není věc, kterou jen tak dáš na místo, který není bezpečný. Hele, já vím o Arkansanech dost. Jsou jako krysy. Jsou všude tam, kde o ně nikdo nestojí. Pořád hledají nové technologie. A zrovna se náhodně rozhodnou pro letiště, na kterým se zdržuje Jeremy? Navíc..." Sam trhá hlavou, jako by chtěl zaplašit nepříjemnou vzpomínku, „Někdo... jim musel pomoct to sem dát." Říká nakonec, „a mě je jasný, kdo."

„Kdo?"

Sam mumlá něco ve smyslu: „Tn přpsrnj dbl."

„Kdo?" ptám se důrazněji.

Sam zavírá oči a s trpitelským výrazem konečně srozumitelně odpovídá. „Manžel mojí mámy."

Oněměle na něj zírám. „Cože?"

„Jo. Přesně tak."

„Proč?"

„Tak hlavně: je to kretén," Sam se pohrdavě ušklíbá, „o Jeremyho už se zajímal dřív. To vím naprosto jistě." Z jeho hlasu je poznat, že by to radši nevěděl. „a taky... to tady znal."