Prefektka roku- DRAMIONE

8. Samozřejmě že jsem nezapomněl

DRACO

,,Blaise, že ty jsi zapomněl na tu schůzku prefektů, která je dnes v devět ráno..." bušil jsem vší silou na dveře prefektské ložnice, ze kterých za pár minut vylezl náš nový, ZPOLEHLIVÝ prefekt Blaise.

,,Samozřejmě že jsem nezapomněl, proč?" zeptal se Blaise s rozespalým výrazem, asi jsem ho tak trochu probudil.

,,Já jen že je za dvě minuty devět, tak jsem se chtěl jen zeptat jak na tom jsi." Řekl jsem s hraným udiveným úšklebkem na tváři. V tu chvíli Blaise zaklel tak hlasitě že musel probudit celý hrad, který si ještě užíval poslední den spánku před začátkem školy a zabouchl mi dveře před nosem.

,,Draco můžeš mi prosím říct, jak dlouho už jsi sakra vzhůru!" zařval na mě Blaise přes zavřené dveře, mezi tím co se snažil se co nejrychleji obléct do hábitu.

,,Ani nevím, tak dvě hodinky" začal jsem se smát.

,,Skvělý!" řekl naštvaně a už se hnal ze dveří jeho prefektské ložnice. ,,Dělej musíme jít!" řekl a na hruď mi přitiskl jeho zmačkaný hábit, kravatu a stříbrný, zeleně orámovaný odznak prefekta. Měl jsem co dělat, abych stihl vytáhnou ruce z kapes a chytit tu hromadu věcí, které mi nahrnul do náruče.

,,Musíme jí? MY!?" zakřičel jsem za ním s údivem, ale jeho to nezajímalo, protože už sbíhal schody do společenské místnosti. Vykašlal jsem se tedy na přemýšlení o tom, co bych mohl dělat, kdybych ho zbudil dřív - a že jsem toho teď opravdu litoval, když jsem si uvědomil že se za ním budu muset honit po hradu - a běžel jsem i s jeho oblečením za ním.

Hned co jsme vyběhli na chodbu ve sklepení, jsem věděl že máme minimálně deset minut zpoždění, a tak jsem se snažil Blaise ještě více rozhodit, proto jsem do něj začal loktem strkat a podávat mu kravatu. Blaise se po mně rychle ohnal a kravatu si následně vzal a začal si ji ve zmatečném uzlu uvazovat kolem krku. Když jsme vyběhli jedno schodiště Blaisova kravata konečně vypadala slušně uvázaná, proto jsem po něm hodil jeho hábit, na který jsem mezi tím připnul stříbrný prefektský odznak. Už nám zbývaly vyběhnou jenom dvě patra k prefektské pracovně. Snažil jsem se ho předběhnou a nějak ho popohnat z vršku pohyblivých schodů. Sotva jsem se chystal vběhnou za roh, když v ten moment jsem ucítil obrovský náraz a řítil jsem se po zádech zpátky dolů ze schodů.

HERMIONA

Dnešní ráno jsem si velice užila. Hned po probuzení jsem si dovybavila věci, které jsem si nestihla vybalit včera. Hned co jsem vykoukla z ložnice jsem zahlédla Ginny, která už nedočkavě čekala na to až se bude moct jít podívat dovnitř do ložnice. Jenom jsem na ni s úsměvem kývla a ona se hned rozběhla naproti mně, div mě neporazila.

Hned ji zaujala velká postel s nebesy a velké skříně. Doběhla k posteli a udělala kotoul přes celou její šířku. Nechápu, kde bere po ránu takovou energii. Hned poté přeběhla k toaletnímu stolku a začala se vzhlížet v zrcadle, než si všimla malé krabičky na prefektský odznak.

,,Mio, to je prostě nádhera!" prohlásila, když ji ozářila záře z odznaku po tom, co krabičku otevřela.

,,Je, ale teď bych nechala odznak, odznakem a radši bych šla na snídani, mám hrozný hlad." Řekla jsem s úsměvem a Ginny na mě jenom souhlasně kývla.

*************************

Na snídani ve Velké síni nebylo moc studentů, vlastně jsem tam s Ginny byla skoro sama, když pominu pár studentů Havraspáru. Všichni si užívali poslední den, který mohli vyspávat.

Když jsme se s Ginny vrátily ze snídaně, po Nebelvírské společenské místnosti pobíhalo už spoustu prváků, kteří se těšili na prohlídku hradu, která je čekala asi hodinu a půl po naší schůzce prefektů, která se měla konat za necelou půl hodinu.

Proto jsem se ve společenské místnosti rozloučila s Ginny a vydala jsem se připravit se na schůzku prefektů. Pro jistotu jsem si převázala kravatu, přidala na nohy podkolenky a uniformu doplnila o nebelvírský hábit, na který jsem s největší možnou opatrností připnula můj nový odznak.

Z Nebelvíru jsem vyrazila asi deset minut před devátou a nádherně jsem celou cestu stíhala, zatím co Zmijozel a Mrzimor měli k pracovně delší cestu, tak Nebelvíru stačilo vyjít jenom jedno schodiště a Havraspár byl dokonce na stejném patře jako pracovna.

Když jsem se vyškrábal a do těch jediných schodů, které mi komplikovali cestu viděla jsem před pracovnou stát McGonagallovou a Padmu, která už s ní stihla zapříst rozhovor. Z druhé strany k pracovně přicházela i Susan.

,,Zdravím vás dámy, děkuji že jste se všechny dostavily na čas. Teď už čekáme jenom na pana Zabiniho." Řekla ředitelka s mírnými obavami, jestli se ten Zmijozel vůbec dostaví.

Uběhlo už několik dalších minut a Zabini pořád nikde. Myslela jsem, že začneme bez něho a McGonagallová mu to potom pořádně vytmaví, ale tak se nestalo.

,,Slečno Grangerová, mohla by jstes e prosím vydat nejkratší cestou ke Zmijozelské koleji a podívat se po panu Zabinim prosím?" vypadlo z ředitelky a já se na ni s mírnou nechutí na tváři pousmála: ,,Samosdřejmě"

Vydala jsem se tedy zase po těch úmorných schodech dolů. Cestou jsem si nezapomněla zanadávat na všechny příslušníky Zmijozelské koleje, na všechny s nimi do přízně, a hlavně na partičku čtyř hadů, kteří jí dělali že života peklo po několik let.

Už mi chybělo seběhnou jenom poslední patro, když se hned za rohem u schodiště objevila vysoká postava, která měla evidentně na spěch a v žádném případě nepočítala s tím, že půjde někdo proti ní. Schytala jsem takový naraz, že jsem se hned poroučela k zemi a neznámá postava dolů ze schodů.

Tak je tu po týdnu další kapitola. Doufám, že se vám bude líbit. Moc děkuji za hlasy <3

Izzynkaa <3