Prefektka roku- DRAMIONE

18. Musím zaměstnat mozek

HERMIONA

Týden bez hlídek utekl jako voda a mě čekal další týden strávený s Blaisem a jeho historkami, kterým snad nikdy nebude konce, ale to je dobře. Sešli jsme se jako obvykle v chodbě pře pracovnou.

,,Ahoj, jak to dnes šlo? Celý den jsem tě neviděl." Zeptal se hned co se vynořil ze schodiště a spatřil Jana nej na jeho vrcholku čekám.

,,Dneska to byl celkem na nic. Měli jsme lektvary. Nesnáším ten předmět." řekla jsem otráveně.

,,To jsem snad ještě neslyšel že by jsi nějaký předmět nesnášela." Zahubil se.

,,Už to tak bude." Povzdechla jsem si s úsměvem. ,,Proč jsi dnes nebyl na večeři, chtěla jsme se tě na něco zeptat."

Chtěla jsem se ho zeptat na Malfoye. Bylo divné e se už dva týdny neuvázal na chodbách chápu ze nechodil na vyučování, ale že by ležel celou tu dobu na ošetřovně se mi taky nezdálo.

,,Jo, tak to je taky vtipná historka... Nějak jsme s Pansy nestíhali na večeři, nebo my by jsme to stihli, kdyby se k nám nepřidal Draco. No ale to je jedno." Rozeslal se: ,,Jenže jak jsme přišli do Velké síně už po skončení večeře a potloukali se tam a jedli poslední zbytky co zbyly na stole našel nás Filch a hnal nás skoro přes celý hrad, ale nakonec jsme se před nim schovali. Byla to hrozná sranda."

Malfoye už pustili z ošetřovny! Ne! Klid!

,,Malfoye už pustili. To je no... dobře."

Hezky Hermiono? Vůbec to neznělou jako by ses snažila vypadat jako ze nad nim nepřemýšlel každou minutu svýho života. COŽ NEPŘEMÝŠLÍŠ! UKLIDNI SE!

,,Jo to je. Kdyby ho tam nechali ještě chvíli zblbne úplně." Řekl klidně.

,,Jako že má nějaký následky?" Snažila jsem se působit neutrálně a asi to fungovalo, protože celkem smířen se situací odpověděl: ,,Jo. Tak trochu."

Cože?COŽE! Merline to ne! Mužů za to já.

Skoro se mi zatemnilo před očima, ale Blaise me propadl za ramena a zatřepal se mnou.

,,Hermiono, byl to vtip. Nic mu není. Chodí teď po škole s obvázanou hlavou aby si připadal důležitě, ale to je tak celý."

,,Děláš si srandu?!" Nebyla jsem v tu chvíli zrovna příjemná, ale vyděsil me k smrti. Nechci mít na krku něco jako je zavinění trvalého poškození mozku nebo tak něco.

,,Je fakt v pohodě, přísahám." Poplácal mě po rameni a já myslela že vypustím duši.

********************

Když jsem se konečně vzpamatovala tak jsme vyšli z pracovny na obchůzku, která byla na hodně dlouho. Byla jsem unavená už jez toho jak jsem sešla schody.

,,Hermiono, je někde napsaný že musíme chodit spolu?" Zeptal se otráveně můj kolega, který na tom byl s únavou podobně jako já, i když před chvíli ještě tak nevypadal.

,,Kam jako?" Nepochopila jsem otázku.

,,No na tu obchůzku, myslel jsem ze by jsme si mohli hrad rozdělit na půl , aby nám to netrvalo tak dlouho."

,,Jo to je celkem dobrej nápad, tak já si vezmu vrchní patra a ty můžeš spodní ať to máme každý blíž do své koleje." Navrhla jsem.

,,Jo to je super nápad, ale kdyby ti to vadilo, můžeme jít spolu, stačí říct." ujišťoval mě ohleduplným hlasem.

,,Ne, podle mě to bude stejně lepší takhle. Stejně jsem si potřebovala pročistit hlavu." Vlastně jsem potřebovala přemýšlet – ještě jsem se nerozhodl nad čím, ale určitě potřebuji přemýšlet. Asi jsem divná, ale přemýšlení mě uklidňuje, tedy jak nad čím. Hlavně musím zaměstnat mozek.

,,Dobře. Já tak trochu taky..." pousmál se ,,Tak přeji drobnou noc."

,,Děkuji, tobě taky."

Rozloučili jsme se a já se rozešla za roh chodby, kde mě čekala projít tři patra hradu a pak konečně klidný spánek v mém novém pokoji, kde nejsem nikým rušena.