Dokud slunce nezapadne...

1.

Když jí Asei spatřil poprvé, dlouho ještě nevěděl, co si o tom má vlastně myslet a do svého pronajatého pokoje tehdy odcházel se smíšenými pocity a zmatkem v hlavě.

Přijel tenkrát narvaným odpoledním spojem a jedinými zážitky z jízdy bylo, jak celou dobu seděl jako zařezaný na svém rozzvyklaném sedadle, modlíce se, aby ho nastupující neumlátili svými zavazadly a při výstupu z vlaku rovnou neušlapaly. Měl pouze jednoruční koženou brašnu s oblečením, rozečtenou knihou a pár drobnostmi a cestovní doklady po kapsách příšerně těžkého vlněného kabátu, jenž mimochodem šíleně kousal. V té době, jakožto novopečený absolvent prestižní střední školy ani nic více nepotřeboval. Do Heerzan přijel jen s jediným cílem - stát se uznávaným návrhářem a inženýrem staveb.

Kdyby jen tehdy tušil, jaké s ním ještě bude mít osud plány...

Z rušného přeplněného vlaku vystoupil už na nástupišti v Gern Stat a když se konečně dotkl nohama pevné země, byla to pro něho úleva, jako když člověk vystrčí hlavu z včelího úlu - všechno ho bolelo, byl unavený, ale především vděčný za chvíli klidu a ticha. Nicméně za to vše musel zaplatit zdlouhavou cestou kolem trati, která mu trvala bez mála hodinu, než se ku své radosti octl v centru města. Následovalo zběsilé bloudění, hledání a vyptávání se všech kolem jdoucích na cestu k muzeu národní historie. Avšak i přes ty větší potíže na něho město hluboce zapůsobilo. Nemohl si pomoct, ale když tam vkročil poprvé, nesmírně ho uchvátila ta přátelská pestrost všech staveb. Každá budova křičela do světa svou vlastní jedinečnost, ať už odlišným tvarem, nebo zcela absurdním nátěrem a ulice, která by za normálních okolností nebyla ničím výjimečná, teď zářila jako drahokam. Leč později, jakmile tam strávil již měsíc, začínal to Asei vnímat spíše jako nevkusné, na sebe namačkané vysoké krychle, jejichž návrháři se prostě nedokázali shodnout na nějakém kompromisu a nesnesitelně ho to dráždilo, kdykoli tudy jen procházel.

Většina rad na cestu se zdála být absolutně mimo, ale i přesto tam nakonec navzdory svým obavám že přijde pozdě, doběhl zcela včas. I když nutno uznat, že Asei byl nejraději všude alespoň o deset minut dříve, aby se stihl trochu uvolnit a nemusel celý rudý a zadýchaný dobíhat na poslední chvíli.

Muzeum lemoval drobný parčík, jen pár stromů, květinových záhonů a laviček. I když upřímně řečeno, květiny tam nejspíše nikdo pěstovat neuměl, protože všechny byli buďto uschlé, či pouze pár listů na mrtvém stonku. Někde byly záhony na tolik zarostlé plevelem, že bez bližšího přezkoumání by jeden ani nepoznal, že tam dříve nějaké květiny rostly.

Asei šel s rukama hluboko v kapsách po pískem vysypané cestičce a předstírajíc že se kochá těmi nedostatečnými "výhledy" a kulturou zdejšího města, pátral nervózně očima po parku. Tiše zaklel, neboť se zdálo, že je široko daleko úplně sám a jeho pouze sprostě napálili. Jenže tu náhle spatřil o plynovou lampu se opírající postavu. Vzhledem k tomu, že zde byl jediným člověkem, musel to určitě být ten, koho Asei hledal! Bytost byla celá v černém, až po sametový černý klobouk a s rukama založenýma na prsou hleděla kamsi do neurčita. Do tváře vidět nebylo.

Asei si neklidně upravil límec své košile a poklidným tempem se se srdcem až v krku rozešel k postavě. Hlavní bylo udělat dobrý dojem, to mu vždy rodiče kladly na srdce - jenže dá se vůbec dobře zapůsobit v propoceném, sepraném kabátu, příliš velkých kalhotách a s vlasy, co mu jako neposednému školákovi trčely zmateně do všech stran? Ruce v kapsách drtil nervozitou v pěstích, až mu zbělaly kloubky prstů a nehty se mu bolestivě zarývaly do kůže. Musel s tím zlozvykem přestat, ale bylo to těžké.

,, Promiňte," osmělil se Asei, jakmile došel až k postavě a posbíral veškerou dostupnou odvahu, aby promluvil, aniž by se mu hlas chvěl. ,, Vy jste pan Rayne Cllam?" Snažil se jak jen mohl, přesto měl pocit, že nedokázal zcela skrýt tu pošetilou naději ve svém hlase.

Cizinec konečně obrátil hlavu. Vrhl po Aseiovy ledový pohled a se vším důrazem odvětil: ,, Slečna Rayne Cllam. A vy budete ten mladík z hlavního města. Dal jste si na čas, snad chodíte obvykle včas." Měla nepříjemně bledou tvář, rudé rty stažené do úzké linky, jako by se už ani nikdy nedokázala usmát, lícní kosti poněkud vystouplé, leč nejzvláštnější byly její oči - jedno překrásně blankytně modré a to druhé...umělá náhražka v podobě tmavého drahokamu, dokonale zabroušeného, aby přesně a dokonale dokázal navodit iluzi oka. Na chvíli až Aseie zmátlo, zda- li je skutečné, nebo není.

,,A- ano" Zakoktal překotně. Asei musel okamžitě uhnout zrakem.
Věděl jak nezdvořilé a urážlivé to bylo, ale on už se prostě nedokázal dál dívat na tu zohyzděnou tvář. Naštěstí to Rayne, zdá se, nevadilo - byla zvyklá, jak se později dozvěděl.

Rayne mu podala dostatečné instrukce, mluvila lhostejným hlasem a - což Aseie snad nejvíce pohoršilo - ani se neobtěžovala zapamatovat si jeho jméno a neustále pro ní byl jen nedůležitý mladík, co právě vyšel školu.

,, Tak zítra ráno. Buďte tam včas a připravený." Kapitánka strážní hlídky mu věnovala ještě poslední chladný pohled, než si prsty poklepala na lem klobouku a tiše se rozloučila.

Asei stál jako kamenná socha a sledoval vzdalující se tmavou skvrnu. Až když utichlo křupání písku pod jejími kroky, přinutil se všecek zmatený vyrazit do hotelu. Tušil, že tohle bude muset teprve zpracovat. Nikdo mu nikdy neřekl, kdo to vlastně je, ten věhlasný kapitán a strážce pořádku, tudíž když se chystal do Heerzan, měl hlavu plnou představ o urostlém svalnatém muži středního věku, s fešnými jizvami na tváři a hlubokým hlasem. Co ale rozhodně nečekal byla žena, štíhlé drobné postavy, s děsivým umělým okem. Nicméně hlas měla, to musel uznat, hluboký a vzbuzující respekt. Něco na ní možná přeci bylo, leč... Stále se nemohl zbavit pochyb. Možná byl prostě jen otrokem předsudků, kterými ho společnost nakrmila...

Cestu na hotel trefil kupodivu dobře, přihlásil se o svůj pokoj a jakmile odemknul dveře, rychle za sebou zase zavřel a neobtěžujíc si ani sundat boty, vrhl se na postel. Ležel na měkké matraci v zářivě bílých peřinách, nozdry mu plnila svěží vůně pracího prášku a najednou ho přepadl uspokojivý pocit. Byl zde a šel si za svým cílem. Co si mohl víc přát?

Převrátil se na bok a rozhlédl se po pokoji - modrá tapeta s bílými květinami zdobila stěny po obvodu, na pravé stěně ode dveří bylo velké okno, vedle něj skříň a malý stolek v rohu, a naproti oknu pohodlná dvojpostel, na níž právě ležel. Koupelna byla na chodbě a sice společná. I přesto se mu tu líbilo. Posadil se do tureckého sedu a vyhlédl z okna. Třebaže hotel nebyl příliš vysoký, nabízel se mu úchvatný výhled na střechy téměř všech domů ve městě a sem tam vykukovala i nějaká ta věžička. Možná se mu tu nakonec i začne líbit, kdo ví?