Dokud slunce nezapadne...

• Mezi světlem a tmou...

Srdce jí bilo tak, jako ještě nikdy v životě, jakoby jí mělo každou chvíli vyskočit z hrudi, roztáhnout křídla a zmizet kdesi daleko za obzorem, dokud se i jako ta bílá tečka v dáli zcela nevytratí. Ovšem, bereme-li to stále s nadneseným významem, o Rayne se všeobecně tvrdilo, že to její srdce - pokud vůbec nějaké má - je jen jeden zledovatělý kámen, zabroušen léty hořkosti a nenávisti do tvaru překrásného krystalu, stejného, jaký jí byl kdysi darován jakožto náhražka oka, o které při jedné nikterak výjimečné potyčce přišla. Leč ona měla stejně mnohem raději Aseiovo přirovnání, jež mu jednou při vzteku uklouzlo o němž se domníval, že jej Rayne nezaslechla - ,,Temná, ledová a hořká až k zalknutí...zkrátka ledovou kávu z Klonen Vell může mít rád jedině slabomyslný blázen!" 

Měla strach, že stačí jediný špatný krok, jeden špatný pohyb a vše se mrknutím oka rozplyne v tmu. Znovu prožívala ten nejkrásnější okamžik svého života, stojíce sama, zcela zlomená žalem a samotou uprostřed toho opuštěného sálu. Hleděla kolem sebe, přejížděla pohledem oprýskané, špinavé stěny kdysi krásného sálu a připadala si jako ve snu. Chtěla, aby to nikdy neskončilo, aby se čas zastavil přesně tady a teď, v okamžiku, kdy hudba začíná hrát, klavír nachází stejnou notu s houslemi a hlas operní pěvkyně rozeznívá sál s lehkostí líného letního vánku ve větvích stromů, a ona se vedena svým tanečním partnerem opět propadá do těch ladných, známých kroků.

Na čele se jí perlil pot, celé tělo měla jako v ohni a sotva popadala dech. Přesto však cítila tu neodolatelnou lehkost a eleganci v každém svém pohybu - bylo to stejně snadné jako létat... až na to, že ona létat neuměla. Ano, ona sama nelétala, to její taneční partner vedl každý její krok, každou otočku, ba dokonce snad i její dech jakoby kočíroval. Bylo to vůbec skutečné? Možná ne, ale copak na tom záleželo?

Rayne se nepřítomně zahleděla na hruď svého společníka a mimoděk se přitáhla o něco blíž. Byly to pouhé centimetry, jenž je dělili od sebe, od štěstí a zkázy, které se nyní zdáli jako nesnesitelná vzdálenost, jako celý vesmír, jež stojí mezi nimi. Tak blízko a přeci tak daleko...

Měkká vůně květin a přirozený pach potu jí udeřily do nozder prudce a nečekaně a ona opět pocítila, jak jí stahuje vír vzpomínek. Zase viděla ty překrásné laskavé oči, kterým nedokázala dovolit, aby ji milovaly, vnímala pravidelný horký dech lechtající ji na krku a v mysli se jí stále dokola přehrávala všechna ta slova, kterým nemohla uniknout.  Avšak záhy, stejně jako se objevily, zase zmizely a zůstalo po nich pouze dlouhé ticho plné prázdnoty - bylo to jen jako lehké políbení na tvář, možná již na rozloučenou. 

,, Musíš mě nechat jít..."

Jednu ruku měla nataženou do strany, nesměle svírajíc bělostnou rukavičku vyšívanou zlatými vzory a posetou drobnými kamínky, zatímco tou druhou držela svého společníka za pas. Štíhlý pas jenž ani nepotřeboval být stažený korzetem. Hudba prozařovala její duši, kolem ní proudily honosní hosté, bavili se a smáli, pyšně se nesli po tanečním sálem a kroužili do rytmu. Leč Rayne se zdálo, že ti lidé jsou příliš daleko, že tam jsou jen ony dvě a celý svět jde dál, točí se kolem nich, avšak nemá na ně pra žádný vliv. Bylo tohle štěstí?

Rayne udělala otočku a pocítila, jak o ní zavadily rozevláté krajky lososových šatů její společnice. Zvedla zrak, prohlížejíc si záhyby jejího šatu, to, jak jí rudé vlasy padaly ve vodopádech na ramena, jak jí jedno ramínko její róby sklouzlo níž než to druhé, a pomalu přesouvala svůj pohled přes dokonalou křivku její šíje až k usměvavé tváři. Tváři, zkreslené vzpomínkami a Rayniným vlastním smutkem, nad ztrátou toho jediného, koho kdy dokázala milovat celou svou duší, přestože věděla, že to vždy budou jen letmé doteky, dlouhé pohledy plné lítosti a touhy a pár pomíjivých krátkých chvil, kdy byla tím nejšťastnějším člověkem. 

,, Musíš mě nechat odejít..."