Dokud slunce nezapadne...

4.

Tvrdit, že garda 14 je poněkud svérázná, by bylo velmi slabé slovo. Aseiovi stačilo strávit zde, v páchnoucím Heerzan s touhle podivnou bandou jeden jediný pitomí den a už se mu točila hlava z představy, že má před sebou ještě dvacet devět dní tohoto neznámého vesmíru. Upřímně, skutečně začínal mít pocit, že myšlení zdejších lidí snad je z nějakého jiného světa. Velitelka byla...zvláštní a o ostatních raději nemluvě. Zatím se mu představili všichni, kromě jednoho a tak mu nezbývalo než jen doufat, že alespoň tenhle člověk bude v jistých mezích "normální".

Asei kráčel po boku Rayne Cllam, procházeli rozlehlou zahradou Sídla gardistů - kde, jak se dozvěděl, sídlí všechny jednotky místního městského pořádku - což bylo ostatně to jediné místo kudy ho se vší ledovou ochotou provedla, zbytek už si prý má prohlédnout sám. Nicméně, jak bude schopen se v takto velké areálu orientovat, to už mu nikdo neporadil. Vedla ho do své kanceláře, pro podepsání pár nezbytných papírů ohledně jeho pobytu zde a také projektu, jehož se stal součástí. Potom bude mít až do večera volno, což se rozhodl využít pro prozkoumání města a obzvláště velice rád by našel zdejší knihovnu.

°°°

Naposledy zkontrolovala celý ten štos papírů, načež pokývla hlavou a pronesla: ,, To bylo vše, snad nemusím připomínat, aby jste tu byl zítra ráno včas."

Asei se mírně pousmál. ,, Jistě."

Velitelka srovnala listiny do úhledného štosu a zašoupla je do zásuvky svého pracovního stolu. ,, Nashle, na viděnou zítra." Zvedla pohled k němu a posunkem mu naznačila, že už má jít.

,, Oh, ovšem." Pocítil, jak se mu nahnala krev do tváří. ,, Nashle." Div že nezakopl o vlastní nohy, když se hnal ke dveřím. No dobře, na Cllam dojem asi v životě neudělá, zatím se mu zdálo, že se před ní jen neustále ztrapňuje. Ještě než zavřel dveře a zmizel za prahem, povšiml si, jak velitelka vytahuje zpoza stolu láhev z černého kouřového skla a nalévá její obsah do sklenice. Byl tu teprve první den a už věděl, že on bude zřejmě jediný z téhle povedené gardy, kdo je zarytý abstinent.

Pravé křídlo sídla bylo vyhrazeno dvěma jednotkám - čtrnáctce a dvanáctce. (Ovšem, to že se mezi sebou tyto dvě gardy absolutně nesnesou, se Asei ku vší smůle dozvěděl až později.) Nebylo to nikterak veliké, nicméně ti výše postavení šťastlivci měli svůj vlastní pokoj a velitelé a jejich zástupci měli dokonce vlastní koupelnu! Asei se dozvěděl, že svůj pokoj mají z jejich jednotky pouze Rayne - což se rozumí, neb byla velitelka -, nějaký Gauer, Jill a Erneh. Samotnému se mu neskutečně ulevilo, když se dozvěděl, že on bude i nadále bydlet v hotelu Kariie u náměstí. Nyní se pouze procházel po ústřední chodbě a snažil se zde trochu zorientovat, neboť se ho začal zmocňovat nemilý pocit, že už nejspíš ani nedokáže trefit ven.

Všechny chodby byly stejné, bílé, dole obložené dřevem a po celé délce stropu se táhly igenatové zářivky. Dveře od všech místností byly naprosto totožné, jak jen může někdo najít svůj pokoj!? Z toho všeho se mu až zatočila hlava. Neprocházel jsem tudy už? Blesklo mu v návalu zoufalství hlavou. Všechno tomu nasvědčovalo, ale vždyť to tu všechno vypadalo úplně stejně!

Snad se bohům Aseie zželelo - pokud skutečně nějací existovali, protože si tím nikdo nebyl tak docela jistý - na samém konci té dlouhé stísněné chodby, co zářila monotonní bílou, až z toho oči přecházely, spatřil vysokou mužskou postavu. Byl v hnědém kabátu, volných černých kalhotách - jaké museli dle předpisů nosit všichni z gardy - a jeho těžké kožené boty klapaly o dlaždice, že se ten zvuk rozléhal celým sídlem. Poznal ho už jen kvůli těm jeho kaštanovým vlasům, co měl zastřižené a uhlazené v jednoduchém účesu. A jelikož mu přišlo poněkud hloupé křičet přes celou chodbu, rozešel se k němu a až z blízké vzdálenosti na něho zavolal. ,, Hej! Mohl byste mi pomoct?" Byl to ten mladík, jehož jméno ještě neznal.