Dokud slunce nezapadne...

6.

,, Copak vůbec nemáte srdce?" Neema zkroušeně svěsila ramena, hledíce vytřeštěnýma očima plnýma slz na pokroucené tělo v kaluži krve a ještě horkých vnitřností, válejících se ledabyle uprostřed ztichlé ulice. Nenáviděla to. Nenáviděla svou práci právě kvůli tomuhle! Chtělo se jí zvracet, z té hrůzy tady, přímo uprostřed města, i z toho zatraceně klidného přístupu své velitelky!

Rayne se vší lhostejností přejela celý výjev ledovým pohledem a hlasem zcela postrádajícím jakékoli emoce odvětila: ,, Ovšem že mám," Zrakem sklouzla zpátky k dívce. ,, Ve sklenici na svém stole. A teď se koukejte sebrat, máte to tu se Sorekinem na starost. Zajistěte místo, ať nevypukne panika." Hbitě vytáhla z náprsní kapsy kožené desky a tužku a začala zpracovávat podrobnou zprávu o tom nechutném překvapení, jenž na ně za rohem knihkupectví vykouklo.

Neema za sebou náhle uslyšela prudké zalapání po dechu. Když se obrátila, spatřila, jak jejich nový kolega, všecek bledý jako stěna, zvrací vesele do křoví. Co se dá dělat, vidí to poprvé a ona ho naprosto chápala. Cestou sem si s ním už stihla i krátce promluvit - představil se jí jako Asei, pochází z hlavního města a nedávno dokončil inženýrskou školu. Sem přijel, jak jí vysvětlil, aby měl možnost se se svým budoucím povoláním blíže seznámit, neboť Heerzan je bohatou architekturou vyhlášené. Leč co Neemě stále nedávalo smysl bylo, proč se přidal zrovna k městské gardě? Ano, sice zde bude pouhý jeden měsíc, ale stejně, proč, když chce být inženýr se přidal k nim, co to spolu má společného? Když se ho na to otázala, pouze pokrčil rameny a vyhýbavě pronesl, že to je složité. Tak to nechala být. Ale udivilo jí, jak je milý a sympatický, neb kdokoli jiný by jí poslal do neslušných mezí.

,, Až se pán z hlavního města dostatečně vynadívá na to křoví, předej mu pásku a ať jí tu natáhne. Potom zavolejte doktora na ty mrtvoly a zdůrazni, aby je co nejdříve odklidili. Obhlédni místo a sejdeme se v knihkupectví, kde položíme pár důležitých otázek." Rayne udělila instrukce a s posledním lhostejným pohledem se odporoučela pryč.

Asei, stále notně zesinalý, si utřel tvář kapesníkem, načež se ztěžka narovnal a rozrušeně zašilhal po mrtvolách na dlažbě. Vypadalo to, že opět bojuje s dávivým reflexem, ale udržel se. ,, To - to je šílené!" Zakvílel. ,, Kdo...? Jak...?"

To byli otázky, na nž měli dle očekávání nalézt odpovědi. Neemě se stáhl žaludek. Ještě netušila kdo, ani jak, ale cítila neblahé podezření, že ten kdo to spáchal, nebude jen tak obyčejný člověk, jako spíše nesnesitelně zvrácený psychopat.

°°

Zdálo se, že když měl Asei něco na práci, dokázal to zvládat mnohem lépe a dokonce už ani nezvracel. A byť se Neema snažila mu vlídně vysvětlit, že jejich povinností je to vyřešit a zabránit dalším takovým případům, viděla mu na očích ten vztek, jak je možné, že se v jejich moderním, pokročilém věku může stále dít něco takového. Chápala to, chápala, že je těžké se s tím shledat poprvé, leč netušila co si o tom myslet, neboť ona si už příliš nevzpomínala na své ,poprvé'. Podle Jilliina názoru byl Asei jen příliš přecitlivělí, ale jí to nutilo přemýšlet, zda to není jen tím, že on jediný z nich má v sobě stále alespoň kousek lidskosti, zatímco oni všichni jej už dávno ztratili. Občas, když noc byla dlouhá a ona nedokázala usnout, modlila se, modlila se ke svým bohům. Když byla mladší, vždycky to fungovalo. Když se modlila, měla pocit, že už je zase doma, se svou rodinou, že ji bohové vidí a jsou s ní. Ale poslední rok to bylo všechno jiné, jakoby už všechna to odříkávaná slova pozbyla svého smyslu, jakoby to byla už jen naučená básnička, bez kouzla, jaké měla dříve. Možné se na ni bohové hněvali. Možná byl Asei jediný, koho bohové ještě nezatratili.