50th Hunger Games: The second Quarter Quell

Kapitola II.

Ještě chvíli ležíme v trávě, v pevném objetí. Přál bych si, aby tato chvíle nikdy neskončila a trvala navždy. Vidina toho, jak mohu strávit zbytek života s Litzy a že je matka a bratr v bezpečí, mi na tváři kouzlí nepatrný úsměv. Zavírám oči a představuji si, jaký by byl život bez Her. Představuji si, jaké by to bylo, kdybychom mohli řešit jen nepatrné problémy. Jaké by to bylo, kdyby nad námi nevládl Kapitol. Život by byl jistě lepší.

Na chvíli se mi v hlavě rodí myšlenky vzbouřence, ty ale rychle potlačuji. Nevedlo by to k ničemu, napomínám sám sebe. Nemůžeme válčit znovu. Lidstvo by se samo zničilo. Už by nebyli žádní lidé, Země by byla životu nepřístupná. Život by zanikl, jedinou pošetilou myšlenkou.

Do reality mě přivádí Litzyin nervózní hlas. ­„Měli bychom jít" říká a já cítím, jak se snaží skrýt všechnu tu nervozitu, strach a zlost zároveň, všechny ty emoce, které teď cítí téměř všichni obyvatelé 12 krajů Panemu.

Na chvíli mi před očima probleskne obraz Snowa, stojícího na řečnickém stupínku a vyhlašujícího Čtvrtohry. Také vidím celé kapitolské publikum, ječící a řičící vzrušením. Jistě už se nemohou dočkat, pomyslím si. Poslední věc co vidím, jsou splátci z Prvního a Druhého kraje. Profesionálové. Ti, kteří jdou do Her dobrovolně.

Poslední vidina mi v mysli setrvává déle než ty ostatní, ale mizí poté, co mě Litzy bere za ruku a ruku v ruce odcházíme směrem ke Sloji.

Když už jsme na pokraji obytné části Dvanáctého kraje, zastavuji se. Litzy se na mě tázavě podívá, ale já to nyní nevnímám. Ohlížím se, na Louku a Plot, který jen osamoceně stojí na samém okraji. Nasávám vůni květin a na chvíli se zaposlouchám do zvuků, které tu jsou slyšet. Do zvuků domova. Pískám krátkou melodii a po chvilce slyším, jak ji reprodrozdi v lese za Plotem opakují.

Ta krátká melodie mě pohltí a já nevnímám nic jiného. Opět se snažím zapomenout na krutost světa. Krutost světa, který známe. Krutost Kapitolu. Zlostí zatínám pěsti a opět začínám vnímat okolní svět.

Litzy, která stále stojí vedle mě a soucitně čeká, až budu připraven odejít, mi jemně stiskne ruku. „Neboj se Haymi," šeptá.

Haymi. Tak mi naposledy řekl otec. Bylo mi asi pět let a od té doby jsem ho neviděl. Nevím, co se s ním stalo. Skoro si ho nepamatuji, pracoval v dolech jako skoro všichni ostatní muži ze Sloje, ale toto oslovení je jedna z mála vzpomínek, které na něj mám. Od otcova odchodu nechci, aby mi tak někdo říkal. Ale ona může. Jedině ona.

Litzy po krátké odmlce pokračuje. „Všechno to dopadne dobře. Po Sklizni sem znovu zajdeme, ano? Společně" povzbudivě se usmívá a jemně mě zatáhne za ruku. „Ale teď bychom už opravdu měli jít." Jen krátce kývnu a společně opouštíme Louku a vcházíme do Sloje, směrem k našim domovům.

Ve chvíli, kdy vejdeme do Sloje, na nás dolehne všechen strach, který přímo čiší z okolních lidí. Je jich mnohem víc než za rozbřesku, když jsem šel na Louku. Není divu, do Sklizně zbývá jen pár hodin. Všichni nás mlčky pozorují, občas na nás někdo kývne. Asi to má vypadat povzbudivě, ale není to tak. Vypadá to, jakoby nás ti lidé předem litovali. Jako bychom už šli do arény na smrt. Snažím se zapudit ponuré myšlenky, ale nejde to. V hlavě se mi opět přehrávají noční můry, které jsem měl.Na verandách polorozpadlých domů stojí matky se svými dětmi a pomáhají jim se oblékat. Objímají je, líbají. Říkají jim, jak je mají rády, ať se stane cokoliv. Vím, že je to tak. Každoročně mi to matka taky říká. Se stejně zoufalým výrazem v očích, i když se ho snaží všemožně zakrýt, poznám, jak se cítí.