50th Hunger Games: The second Quarter Quell

Kapitola III.

„Debra Gladden!"

Prudce otevírám oči, které jsem měl až doposud pevně zavřené. Není to ona... Zatím ji nevybrali, pomyslím si s úlevou a oddechuji. Nádech, výdech.

Slyším srdcervoucí výkřik a poté hlasitý a zoufalý pláč. Okamžitě zamířím pohledem k dívčímu sektoru. Mírotvorci právě odtrhují nějakou ženu a dívka, kterou ta žena před chvílí ještě tiskla k sobě, vychází k pódiu. Na obrazovkách po celém náměstí se objevuje dívčin obličej a já poznávám, jak se snaží udržet kamenný výraz. Je očividně v šoku, ale snaží se nedat to najevo.

„Pojď nahoru, drahoušku," volá k sobě Valoria dívku, která nyní neobratně vychází po schodech na pódium. Když dívka stane na pódiu, úleva, kterou jsem cítil před chvíli, značně opadá. Zlostí zatínám pěsti.  Debra, první splátkyně za Dvanáctý kraj, může být stará asi dvanáct let, což znamená, že měla v osudí jeden jediný papírek. Jeden jediný. „Nenávidím Kapitol"mumlám si sám pro sebe tiše, ale nejradši bych to vykřičel do celého světa.

„Přivítejte první splátkyni za Dvanáctý kraj!"volá rozjařeně Valoria. Ze sektoru rodinných příslušníků se opět ozve zmučený výkřik, pravděpodobně Debřiny matky. Chvíli se rozhlíží kolem, jestli se za dívku nepřihlásí nějaký dobrovolník, ale nikdo se neozývá, a proto Valoria znovu rozjařeně promlouvá do mikrofonu.

„Nyní pokračujme! Tohle je tak vzrušující, nemyslíte?"dodává, ale poté, co byla vybrána dvanáctiletá dívka, její nadšení už nesdílí vůbec nikdo. Valoria nechává stát Debru u mikrofonu a na svých nejméně dvaceticentimetrových podpatcích podruhé cupitá k dívčímu osudí. Opět míchá a opět vytahuje jeden papírek. Přechází k mikrofonu a hlasem, který je snad ještě nadšenější než při prvním losování, čte. Lidé na náměstí opět tají dech, a já opět zoufale doufám, ať to není ona. Litzy.

„Maysilee Donner!"

Po zaslechnutí tohoto jména se mi opět neskutečně uleví. Je v bezpečí. Po chvíli, kdy jsem myslel jen na Litzy a byl, i v den Sklizně, šťastný, se probouzím zpět do reality. Jméno vylosované dívky mi nic neříká, můj pohled se proto opět stáčí k dívčímu sektoru. Řada dívek se rozestupuje a já vidím, jak plavovlasou dívku, zaručeně nepocházející ze Sloje, objímají další dvě, stejně plavovlasé. Jednoznačně jde o dcery obchodníků, kteří bydlí v "městské" části Dvanáctého kraje.

Všechny tři dívky pláčou, ale po chvíli se dívka, která byla vylosována, statečně vymaňuje z objetí kamarádek a míří směrem k pódiu.

Na obrazovce se objevuje její obličej, nejprve překvapený, ale poté Maysilee nasazuje kamenný výraz, přes který nejde prohlédnout. Jakousi masku, za kterou skrývá všechny své pocity.

Maysilee stoupá po schodech na pódium a nechává se odvést Valorií k mikrofonu. Stoupá si vedle Debry.

„Přivítejte naši druhou statečnou splátkyni !" trylkuje Valoria. Tentokrát tato věta za sebou nenese žádné zoufalé výkřiky či pláč, jako tomu bylo u Debry. Na náměstí zavládne ticho. Trýznivé ticho, ze kterého vyzařuje až zničující soucit a lítost.

Ticho přerušuje Valoria. Jsem jí za to tak trochu vděčný, já i ostatní už chceme mít Sklizeň za sebou. Věnovat se opět našemu obyčejnému životu ve Dvanáctém kraji.

„A nyní se konečně dostáváme k chlapcům"švitoří Valoria.

Nyní míří doleva, ke skleněnému osudí s chlapeckými jmény. Tam někde je i moje jméno. Cítím nervozitu, ale mnohem menší než na začátku Sklizně. Jako kdyby všechen strach, který jsem v sobě uchovával už mého ranního brzkého probuzení, opadl s vylosováním dvou jiných splátkyň. S tím, že nevylosovali Litzy. Že je v bezpečí. Zavírám oči a myslím na ni. Na mou milovanou Litzy, která se už nemá čeho bát. Dnes už nemá proč plakat.