50th Hunger Games: The second Quarter Quell

Kapitola IV.

Dveře se zavírají a já si znovu sedám na pohovku. Prsty opět přejíždím po hladkém sametovém povrchu pohovky. Pomáhá mi to se uklidnit. Pátravě se rozhlížím po místnosti, chci zaměstnat svou mysl, abych nemusel stále myslet na Hry. Na krvavou arénu plnou umírajících splátců.

Místnost je celkem útulná, až teď si blíže všímám tmavě hnědých stěn z pečlivě opracovaného a nalakovaného dřeva. Vstávám a nyní zkoumavě přejíždím prsty po ornamentech vyrytých na stěně. Můj pohled je zaměstnán zkoumáním složitého ornamentu na stěně v pravém rohu, když slyším zvuk vrzající kliky. Jedině ta projevuje známky toho, že je tu tato místnost pro splátce již padesát let.Rychle se otáčím.

Dveře se otevírají a dovnitř vbíhá uplakaná Litzy. Vlasy se jí už dávno uvolnily z poutavého účesu. „Haymitchi,"vzlykne a vrhne se mi do náruče. Rameno mi smáčí proud jejích slz, prolévaných kvůli mě.

Zvedám ji do náruče a sedám si na pohovku. Litzy si spouštím do klína a hladím ji po vlasech. Stále pláče a mezi vzlyky šeptá moje jméno. Já ji stále hladím, myslím, že není třeba slov.

Proud Litzyiných slz se zdá nezastavitelný, po chvíli však konečně zvedá hlavu.

Pohlédnu na ni, uslzený obličej, rudé líce. Chvíli si hledíme navzájem do očí, nemluvíme. Jakoby výrazy v našich očích vyjadřovaly vše. Věci, které by ani slova nedokázala vyjádřit.

Poté ji pohladím po tváři a ona konečně, po dlouhé chvíli ticha, šeptá : „Ty to dokážeš, Haymitchi. Jsi chytřejší než ostatní, máš sílu a..."Pokládám jí prst na ústa.

„Šššš,"tiším ji. "Musíte to tady zvládnout Litzy. Kdybych se už nevrá...„Tentokrát umlčuje ona mě."My to tu zvládneme.Jde o tebe. Musíš přežít. Vyhrát. Já...My víme, že ty to dokážeš. Dvanáctý kraj bude mít zase vítěze."

Ano, zase. První vítěz, který má být naším mentorem, se ani neobtěžoval dostavit na Sklizeň, i když je to povinné. Nevím, kolik toho od něj mohu čekat. Budu muset spoléhat sám na sebe. Mé myšlenky se znovu ubírají nesprávným směrem. Směrem k aréně.

Hledím jí do očí, hladím ji po vlasech a sleduji, jak se jí po tvářích koulí slzy. Vzpomínám si na to, co jsme si řekli dnes ráno na Louce. Připadá mi to jako celá věčnost, ne jako pouhých pár hodin.

„Budu...budu za tebe bojovat,pamatuješ?"šeptám a stírám ji slzy z tváře. „Budu za tebe bojovat do poslední chvíle, do posledního dechu a do poslední kapky krve."

Litzy pomalu přikyvuje.

Dveře se otvírají. Mírotvorce, jehož tvář je skryta za bílou helmou s černým hledím, naznačuje, že náš čas je u konce. Připadá mi to jako několik hodin, co jsem zde s Litzy seděl, ale zároveň mi připadá, že to nebylo dost dlouhé na to, abych jí řekl všechno.

Vstávám, objímám Litzy kolem pasu a dlouze ji líbám na horké a mírně se třesoucí rty. Zůstáváme k sobě přitisknutí. Přerušují nás dva mírotvorci, kteří vtrhávají do místnosti a odtrhávají nás od sebe. Litzy vlečou ke dveřím.

„Miluji tě!"vykřikne ještě, dokud jí hlas nezastřou vzlyky. „Miluji tě!"křičím za ní a pěvně spojím svůj pohled s tím jejím. Dívám se do jejích oříškových očí, dokud se dveře nemilosrdně nezavřou nadobro.

„Budu za tebe bojovat. Budu..."šeptám si sám pro sebe a hledím na dveře, stejně jako v mé noční můře. Na dveře, které mi ji navždy vzaly. Navždy...uvědomuji si, že mé blízké možná vidím opravdu naposledy. Možná už nikdy neuvidím matku, jak se usmívá, když má z něčeho radost a všechny její starosti jdou stranou, možná už nikdy neuslyším šťastně se smějícího Tyrona, možná už nikdy nepolíbím Litzy. Možná...