50th Hunger Games: The second Quarter Quell

Kapitola V.

Věnováno Werisek93, za to, že je tak úžasná spisovatelka a že mi vždy dodá svými milými komentáři inspiraci a vůli psát, za to, že mě její komentář vždy povzbudí :)

Přivírám oči. Z tmavé chodbičky vcházíme do silně osvětlené místnosti. Po chvilce mé oči přivykají světlu vycházejícímu ze zářivek na stropě a podlouhlých osvětleních po stěnách a já se rozhlížím po místnosti, která se zdá být, na rozměry vlaku, docela velká. Okamžitě si všímám, že je to asi nejlépe zařízená místnost, co jsem kdy v životě viděl, místnost mnohem luxusnější než ta v soudní budově.

Stěny jsou zdobeny tapetou se zlatavým nádechem s malými ornamenty, které vrhají díky osvětlení drobné odlesky. Přímo naproti mně stojí dlouhý stůl z tmavého dřeva, kolem něj je rozmístěno šest židlí s temně rudým polstrováním.

U stěny po mé levé ruce stojí opět šest křesel se stejným polstrováním, které mají i židle. Napadá mě, že šest jich tu je jistě kvůli vyššímu počtu splátců. Nemyslím, že by byl Kapitol až natolik štědrý, že by zbytečně plýtval penězi na přebytečná křesla. Na první pohled vypadají velmi měkce, avšak já nemám na pohodlné sezení ani pomyšlení. Všechno mi tu přijde cizí, Jako bych sem ani nepatřil. Nejsem zvyklý na takový luxus, ale ten týden, jaký v něm strávím, bych vyměnil za svou židli z tvrdého dřeva bez jakéhokoli polstrování, na kterou bych se mohl posadit doma společně s matkou, Tyronem a Litzy.

Celému pokoji vévodí prosklené stolky, stojany a police s jídlem. Dochází mi, že se pravděpodobně nacházíme v jídelním voze. Všude kolem vidím talíře s koláčky, košíčky, dorty, mísy plné úhledně srovnaného ovoce a podivné vázičky držící vždy po jedné lahvi nějakého nápoje.

Ani si nedokážu uvědomit, kolik jídla se tu vlastně nachází, když si Valoria mírně odkašle. „Troyi," promlouvá do ticha s mírně odměřeným tónem. Všichni splátci se otáčejí a rozhlíží kolem sebe, hledajíc toho, na koho tu čekáme, toho, s kým se máme seznámit. Já ale zůstávám naprosto klidný a hledím vyrovnaně před sebe, nyní už totiž vím naprosto jistě, na koho Valoria promluvila.

V jednom z křesel po mé levici, v rohu ve kterém je největší tma, zaznamenám pohyb. Otáčí se na nás muž kolem padesátky, s prošedivělými vlnitými vlasy a strništěm kolem rovných, na první pohled přátelských, úst.

„Vezměte místo,"praví muž a kýve směrem ke zbylým pěti křeslům. Debra se otáčí na Valorii, ta přikyvuje a proto si sedám naproti muži. Má na sobě tmavě šedý oblek s lesklými knoflíčky na rukávech saka a se stejně lesklým límcem a kravatu, která je stejně rudá jako polstrování křesel a židlí. I na něm je poznat, že strávil nějakou dobu v blahobytu Kapitolu, i když jen mírně.

Valoria, která k muži pravděpodobně necítí moc velké sympatie, si sedá až na úplný kraj a ostatní splátci zaujímají místa na zbylých křeslech.

„Prosím, seznamte se s Troyem Dyerem, vaším..."

„Naším mentorem,"dokončuji větu za ni. Valoria se na mě káravě podívá, náš mentor mi naopak věnuje pobavený úšklebek.  Poté se ujímá slova. „Takže, je mi velkou ctí, že vás poznávám,"pronáší s mírným nádechem sarkasmu v hlase. Kterého si ale nikdo kromě mě očividně nevšiml. Mentor se odmlčí, působí poněkud ležérně a nezaujatě. Loučím se s myšlenkou, že by mi tento muž nějak výrazně pomohl v aréně, že by mi udělil nějaké cenné rady ohledně přežití.

„Než se blíže poznáme a začneme probírat arénu a Hry, myslím, že by nikomu z nás neuškodila sprcha a večeře. Ostatně, právě u večeře můžeme začít." Troy nečeká na náš názor, zvedá se a s rukama v kapsách nažehlených šedých kalhot a se odebírá do svého pokoje. Během cesty ke dveřím se ani jednou neohlédne.