50th Hunger Games: The second Quarter Quell

Kapitola VI.

Věnováno všem, kteří na můj příběh během mé pauzy nezanevřeli a zůstali s Haymitchem až do této chvíle. :)

Debře se na tváři usadí zarmoucený výraz. Chvíli mlčí a hledí do země, ale nakonec pozvedá hlavu a upře na mě oči.

„Měl by,"pronáší konečně, ale její slova mě zanechávají zmateného. Tázavě se na ni podívám.„Měl by věřit alespoň tobě,"upřesňuje, když si všímá mého krajně nechápavého výrazu. „Tak, jako věřím já,"dodává ještě. Stále na ni nevěřícně hledím, má nechápavost s každým jejím slovem roste. Proč by mi měla věřit? Zná mě sotva dvě hodiny. Myslí mi víří otázky, na které neznám odpověď. Ale moc bych chtěl, ozve se toužebný hlásek v mé hlavě. Chce mě za spojence? Ne, nejspíš ne, pomyslím si. Nemyslím, že teď přemýšlí o strategii a spojeneckých aliancích. Tak co ji vede k tomu, aby mi důvěřovala? Tato otázka mi přijde jako nevyřešitelný rébus.

V tu chvíli pociťuji něco, čemu nedokážu připsat přesný název. Z náhlého přívalu nových pocitů jsem dokonale zmaten. Najednou už v ní nevidím soupeřku či nějakou hrozbu - i když tu jsem v ní neviděl nikdy, poupravuji si pro sebe svou myšlenku, které potřebuji dát potřebný řád, srovnat ji tak, abych jí lépe porozuměl já sám.

Sice ji znám sotva dvě hodiny, ale prozatím mi jí bylo spíš líto. Vyrvali ji z náruče její vlastní matky a i ona sama, stejně jako já, musí vědět, že v aréně má poměrně malou šanci. Je jí dvanáct a v aréně bude přinejmenším čtyřiačtyřicet dalších splátců, pro které bude znamenat něco jako pro dravce kořist. Jedna z osob, které je třeba odstranit, než začne opravdová zábava. Opravdové Hladové Hry.

Snažím se identifikovat ten pocit, který se usadil někde hluboko v mém srdci. Vím, že bych se tu neměl s nikým moc přátelit, stejně dojde na to, že v aréně proti sobě budeme stát jako soupeři, možná dokonce tváří v tvář. Ale mě i přesto dochází, že ji začínám pomalu mít rád, možná kvůli tomu, jak moc mi připomíná Tyrona. Je zvláštní, že za těch pár chvil, které jsme spolu strávili, ji začínám brát jako svou mladší sestru. To nutkání ji chránit, dodávat jí potřebnou naději a sílu. Je to stejný pocit, jako když někdo ubližoval Tyronovi, když se mu někdo posmíval. Jen s tím rozdílem, že jí mohu v aréně pramálo pomoci. Jediní, kdo jí mohou opravdu pomoci, jsou sponzoři. A jediný, kdo může sehnat sponzory, je Troy.

V hlavě se mi pomalu rodí plán, jak své malé "sestře" pomoci. Respektive jak jí pomoc sehnat a zařídit. Pomalu si všechno skládám jako dílky nějaké skládanky. Už ji mám skoro hotovou, stačí doplnit několik posledních dílků, když v tom mě vyruší Debřino jemné a stydlivé zaklepání na mé rameno.

„Měli bychom jít na večeři, nemyslíš?" Ach ano, večeře. Úplně jsem na ni zapomněl. Na okamžik si připadám jako někdo, kdo kvůli své zaneprázdněnosti ani nejí. Místo toho, abych co nejzdvořileji odmítl večeři a dál pokračoval v plánování, nepatrně kývu hlavou. Na plánování budeš mít ještě dost času, než vlak dorazí do Kapitolu, napomínám mlčky sám sebe. Poté už budu muset jednat, dojde mi, a to mi vytvoří na obličeji ještě zadumanější výraz, než jsem měl doteď.

„Máš pravdu,"přikyvuji. Pokládám ruku na kliku, ale ještě než ji pevně tisknu a stlačím, zaposlouchám se. Ryk v jídelně už utichl. Celá hádka zmizela tak rychle, jako přišla. Chystám se vkročit, ale potom si vzpomínám na Debřina slova. Pociťuji náhlé nutkání jí dodat alespoň kapku naděje. Pomoct jí svým dílem. Víc než naději jí dát nemohu.

Odtahuji ruku, ale ta se zastaví uprostřed pohybu. Co jí vlastně chci říct? Tato myšlenka mě zaráží. Já vlastně nevím, uvědomuji si. I přesto neváhám a otáčím se k Debře a pevně, ale jemně zároveň, ji chytám za ramena, tak, jak jsem to dělával Tyronovi, když jsem mu chtěl sdělit něco důležitého. Mírně se předkláním a pohlédnu jí přímo do očí.