50th Hunger Games: The second Quarter Quell

Kapitola VII.

Přijde mi, jako bych spal teprve pár minut, když sebou vlak znenadání cuká tak silně, až mě to probouzí. Unaveně otevírám oči a lokty se opírám o polštář, které se do něj okamžitě boří. Chvíli se zaposlouchám, doufajíc, že zjistím, proč sebou vlak cuknul tak, až mě to probudilo. Můj spánek sice nebyl nikterak kvalitní, ale spal jsem. Alespoň něco, v pro mě naštěstí bezesném spánku jsem unikl realitě a nemusel jsem myslet na arénu a všechno to, co se událo a ještě nás čeká v Kapitolu, hlavním sídle Panemu.

Myslí mi probleskne pár výjevů z včerejšího shrnutí Sklizně. Nejen všichni malí dvanáctiletí vyděšení splátci, moderátorky v mnohdy až děsivých kostýmcích, ale hlavně profesionálové. Při tom slově se mi i přes můj odpor znovu vybaví tvář dívky z Prvního kraje, na kterou stále nemohu zapomenout. Oddychuji úlevou, jsem rád, že mě nepronásledovala i ve snech. Ve spojitosti s ní se mi vybaví další slova: vraždy, mrtví, krev, bezcitnost. Tisknu k sobě pevně víčka, tak, jak už jsem to za posledních čtyřiadvacet hodin udělal mnohokrát. Musím to zastavit. Snažím se zastavit tok pochmurných myšlenek na arénu a zdánlivě přívětivých a povzbudivých myšlenek na domov, které ale na rozdíl od zdání ještě zvyšují mou osamělost. Ne, mumlám si sám pro sebe. Ne teď...Už nikdy...

Když oči znovu otevírám, letmo přelétnu místnost pohledem. Chvíli jím spočinu na okně a v tu chvíli mi dochází, proč mě nepřirozené pohyby vlaku vzbudily uprostřed noci. Zastavili jsme. Krajina za sklem je zcela nehybná, ale stále ještě ponořená do černočerné tmy. Stále musí být noc, takže je hloupost, abychom už byli v Kapitolu. Vlak pravděpodobně zastavil, aby nabral palivo. Cesta z Dvanáctého kraje je přece jenom dlouhá. Musíme podniknout nejdelší cestu ze všech.

Má domněnka se za nepatrný okamžik ukazuje jako správná, protože vlak se po chvíli dává opět do pohybu. Když si znovu lehám a balím se do bělostné pokrývky, mé tělo je už znovu unášeno houpavými pohyby vlaku ženoucího se po nablýskaných kolejích. Pohyby, které mě před pár hodinami tak spolehlivě uspaly, mi nyní ale ve spánku brání. Musíš ještě spát, nařizuji si, i když tuším, že to bude pouze pramálo platné. V jednom musím dát Valorii za pravdu, dnes, až dorazíme do Kapitolu, budeme potřebovat co nejvíce energie. Další budeme moci nabrat až v Kapitolu, a to až večer, po Přehlídce splátců. Tisknu k sobě znovu pevně víčka a snažím se na nic nemyslet. Vyprázdnit hlavu. Na nic se nesoustředit, nenechat žádnou myšlenku, aby mě rozptylovala.

Asi po půl hodině převalování spánek vzdávám. Mozek se rozhodl, že mě spát nenechá, pomyslím si zlostně. Spouštím nohy přes okraj postele a natočím budík tak, abych na něj viděl. Hranatými modře osvícenými čísly na něm září 04:55. Nakonec není tak brzy. Doma jsem takto vstával poměrně často, ale to bylo doma. Tady nás Valoria přijde vzbudit kolem osmé, alespoň tak to včera říkala.

Mířím do koupelny a provádím rychlou ranní hygienu. Vlasy nechávám tak jak jsou, stejně nás ještě před příjezdem do Kapitolu pošlou upravit a převléct. Stejně tak nechávám na potom i sprchu. Se stále mokrým obličejem pátrám po bílé osušce, kterou jsem tu včera, než jsem šel spát, nechal pohozenou přes okraj prosklené zástěny sprchového koutu. Nenacházím však nic. Jen polička, kde byla původně, je opět plná suchých a čistých osušek. Kapitolané, napadne mě okamžitě a i to ve mně z nějakého důvodu probouzí novou vlnu zlosti. Vím, že mají v popisu práce nám vařit, uklízet a starat se o nás, ale představa, že mi sem někdo z nich chodí, když spím a bez jakéhokoli varování, se mi ani trochu nelíbí. S rozzlobeným výrazem ve tváři se natahuji na poličku pro čistou osušku.

V šatníku nyní vybírám jednoduchou košili tmavě zelené barvy a černé kalhoty. Oblečení ze včera totiž "záhadně"zmizelo. V jedné z přihrádek, do které jsem se předešlého dne nedíval, nacházím několik docela, na kapitolské poměry, obyčejných, ale i několik roztodivných párů bot. Vybírám si ty nejjednodušší, hnědé mírně se lesknoucí a sahající ke kotníku. Napadá mě, že Valoria by mi rozhodně doporučila ty černé, které se v přihrádce nacházejí společně s ostatními, ale mně svou lesklostí a jistou "obřadností" připomínají boty, které se používají do rakve. A tam se ještě nechystám, alespoň ne dnes.