50th Hunger Games: The second Quarter Quell

Kapitola I.

„Musíme..."začíná větu, ale nedokončí ji. Slyším, jak se jí chvěje hlas. „Jít"dokončuji větu za ni.„Já vím"říkám ještě. „Miluji tě"dodává spěšně a odchází k ostatním dívkám. „I já tebe"šeptám. Nechci se od ní vzdálit ani na krok. Ale Hry mi to nedovolují.

Stoupám si k ostatním chlapcům a rozhlížím se, jestli ji někde neuvidím, jestli někde nezahlédnu její tmavé vlasy nebo její zářivý úsměv. Nikde ji však nevidím, a proto znovu věnuji pozornost pódiu, na které už cupitá letošní moderátorka pro Dvanáctý kraj. Se stejným nadšením nám pouští onen „speciální film" dovezený z Kapitolu. Poté se přesouvá ke skleněnému osudí s dívčími jmény. Opatrně do něj vsouvá ruku, chvíli papírky míchá a nakonec jeden vytáhne. Papírek se jménem dívky, která bude letošní splátkyní pro Dvanáctý kraj. Jsem ještě nervóznější, než když každoročně losují chlapce. Moderátorka opět přistupuje k mikrofonu, uhlazuje papírek a zvučným hlasem čte jméno vylosované dívky, letošní splátkyně.

Celým tělem mi proběhne mráz a cítím, jak se začínám lehce třást. Je to Litzy Hinsonová, dívka, kterou nadevše miluji. Slyším moderátorku, jak si ji volá k sobě, až příliš pozitivním hlasem se silným kapitolským přízvukem. Když vidím, jak se Litzy pomalu blíží k pódiu, jako bych se probudil ze sna. „Ne!" křičím. „Ty tam nesmíš jít Litzy! Přihlaste se někdo za ni!" křičím ještě zoufaleji a prodírám se davem ostatních chlapců, kteří mě jen udiveně pozorují a zděšeně uhýbají z cesty mým pěstím, které si jimi klestí cestu jako nějakým překážejícím křovím. „Litzy, počkej!" křičím dále a snažím se prodrat hloučkem mírotvorců. Ti mě ale okamžitě zastavují a pevně mě drží na místě. Ještě pár minut se bráním, ale mírotvorci mají větší sílu než šestnáctiletý chlapec, a proto zůstávám po chvíli bezvládně stát v jejich bezcitné náruči, která nepochopí, proč se prodírám dopředu.

Vyvolávají jméno chlapce, což téměř nepostřehnu, stojím jako omámený. Byl bych radši, kdyby vylosovali mě, jen aby byla Litzy v pořádku a v bezpečí.

Litzy a chlapce odvádějí do soudní budovy Dvanáctého kraje. Dívám se, jak oba prochází dveřmi, které se za nimi okamžitě zavírají a do očí se mi hrnou slzy. Doposud jsem jen křičel, ale nyní ze mě vychází jen tiché sténání a pár slz mi stéká po tváři a potom kape dolů na zem.

Mírotvorci pomalu rozhánějí dav lidí shromážděných na náměstí a mě surově pouští na zem, na špinavou cestu plnou prachu a drobných kamínků. Naposledy se zadívám na dveře soudní budovy, na dveře, které mi ji navždy vzaly.

S prudkým trhnutím se probouzím.

Jsem celý zpocený, třesu se a v hlavě mi pořád zní můj vlastní zoufalý křik a Litzyin tichý pláč.

Takovou noční můru jsem před Hrami ještě nikdy neměl. Vlastně nikdy jsem žádnou takovou neměl. Nevylosují ji, nesmí, říkám si sám pro sebe a snažím se uklidnit. Má jen jeden lísteček mezi tisíci jiných, nevyberou ji. Stále si opakuji to samé a snažím se přesvědčit sám sebe. Nesnesl bych, kdyby do arény musela Litzy. To bych radši sám zemřel, než se dívat, jak bojuje v aréně o život.

Po chvíli vzdávám marné pokusy o spánek a spouštím nohy z postele. Pohled mi utkví na protější straně pokoje, na posteli, ve které leží můj bratr. Pravidelně oddechuje a na tváři mu hraje mírný úsměv. Nemá žádné noční můry. Proč taky, uvědomím si. Letos a ještě dalších pět let se Sklizni vyhne. Nemá se čeho bát.

Sbírám hromádku svého oblečení, které se skládá jen z kalhot a tmavě hnědé košile, do druhé ruky beru boty a odcházím se převléct do vedlejšího pokoje, který nám slouží jako kuchyně, jídelna a „obývací" pokoj zároveň, abych nevzbudil bratra.