Území jaspisu a bizonů

1. Krvekrálové | kapitola čtvrtá

Probudil se kolem desáté hodině večer. Za okny vládla ta tma, která mu roztřásla útroby. Tentokrát místo vedle něj nebylo prázdné – a když Cole nasál vůni bezpečí, na chvíli zavřel oči.

Rozhozený spánek. Nepravidelná strava. Zpomalený metabolismus. Adaptace na lidské tělo trvala déle než obvykle; cítil se polámaný, jako by se přes něj přehnala sněhová bouře, jako by tělo zapomnělo na pravidla dne a noci. Důležité bylo teplo, nebezpečné bylo, když viděl od svých úst stoupat obláčky sraženého dechu.

Srdce Domu. Druhá ložnice. Coleova třetí místnost, kam může složit hlavu.

Na chodbách nikdo nestál, ale slyšel vzdálený šumot hlasů. Mrakodrap nikdy nespal; i panteři měli nepřátele. Aaron mu vysvětloval hierarchii panterů; vyjmenoval několik druhů, které by si daly černou srst k večeři, obzvlášť, když panteří pyramidová úroveň stála na vrcholu bohaté třídy. Obchodovali s územími, stejně jako mu tehdy naznačila matka. Aaron převzal otěže obchodu, ale nikdy nesděloval detaily, protože „tyto vody jsou moc nebezpečné". Cole se ho jednou zeptal, jestli zná pantery na hraně chudoby. Překvapením bylo, když řekl ano – a vyslovil jména, která se vzdala toho, čemu se dnes říká „hierarchický klimax". Prý měli obětovat něco, co jim bylo moc vzácné – natolik, že život ve vyšším společenství odmítli. Což vedlo Colea k otázce: A co obětoval Chris Benjamin, když zakládal svou říši? Ale Aarona se nezeptal, protože věděl, že se jedná o dědictví, které mu do klína spadlo záhy. Roky tudy chodily kontroly, různí kšeftaři, lidé s nabídkami a se smlouvami, kteří se pyšnili tím, že „váš otec s námi obchodoval. Byli bychom rádi, kdybychom pokračovali v linii. Platnost smluv vypršela, tady stačí podepsat, pane".

Nedivil se, že je Aaron unavený.

Protože nemohl Cole usnout, vzal si telefon a projížděl nepřečtené zprávy. Johannu si už dávno zablokoval, často mu však psával Zack, vlastně od chvíle, kdy se mu narodil syn. Na seznamu zpráv viděl i hlavičky jmen, které by nejraději ignoroval – třeba Camille, paní Kočičího doupěte. Esoterika s ním smlouvala o důvěře, Camille pouze zkoušela každé jaro, jestli by si nechtěl Cole přivydělat v jejím krámě. Tabákový dým a smrad z vonných tyčinek ho vyvedl z transu hned, jakmile o tom začal byť jen uvažovat. Pak ho napadlo, že by se mohlo stát, že se někdo dozví o jeho spojitosti s rodinou S nebo o příbuzenstvím s otcem, který vedl rebelskou skupinu na ochranu hierarchie.

Cole o tom, co otec dělal, hodně přemýšlel. Vlastně ničil pravidla přírody a poukazoval na ně ve špatném světle – otce měl rád, ale neměla by si spravedlnost najít cestu sama? Proč to dělají lidé? Bylo pravdou, že kdyby nebylo otce, Chris by stále dělal peklo a Aaron by neměl příležitost dospět. Možná to tak mělo být. Možná.

Další jméno ze včerejšího odpoledne patřilo Marcovi Garweovi. Ve zprávě stálo: Kdykoliv budeš chtít, můžeme si promluvit. Chtěl bych, abys věděl, že klima se zhoršuje v souvislosti současného úhynu jistých druhů skutečných zvířat. Zimy jsou horší a případy o opožděných návratech se hromadí. Někteří lidé se už nevrací ze zim vůbec. Potřebuji se ujistit, že jsi v pořádku a že je tvá adaptace taková, jaká byla.

Přeji příjemné léto.

Garwe Marco.

Protřel si oči. Měl by se bát. Kdyby konkurovala láska k lidskému tělu, možná by měl hrůzu z další zimy. Ale... on miloval žít jako los, i když to znamenalo, že někdy dostane kulku do břicha nebo že spatří předepsanou smrt mláděte.

Měl bych to nahlásit, přemýšlel. Měl bych říct, že jsem byl svědkem malé smrti. Los věděl, že je uvnitř člověk. A přesto nic neudělal; ani tehdy v losí kůži, ani teď v lidské. Někteří si nevzpomínají – ale Cole si pamatoval pokaždé vše, i to, co nikdy spatřit nechtěl. Někdy si spletl vzpomínky s losem a člověkem. Ale myslel si, že ten stav zmatenosti a nostalgie navštíví každého.

Marca Garwea v mnoha ohledech pochopil. Povídali si o zimě, o světě a společnosti, Cole s ním jako s jediným mluvil jako se sobě rovným a nebál se zajít až do pohledu zvířete. Marca považoval za posluchače, on se považoval za patrona a psychologa. Sblížení na základě sňatku.

Aaron se převrátil na stranu a tiše vydechl. Cole ho sledoval; spatřil ty štíhlé linie tváře, několik prohlubní v rysech a lících, kdy byly kosti dominantnější než kůže. Jizva ve tvaru kříže přitáhla stíny a odlesk měsíčního svitu. Stáhlo se mu hrdlo. Měl chuť...

„Kam koukáš?"

Cole zamrkal. „Myslel jsem, že spíš."

Aaron povytáhl koutek úst. „Aby ses mohl dívat."

Hlas měl zjitřený a ospalý. Milý a usměvavý. Co všechno dokáže říct hlas, když mu pozorně nasloucháte.

Cole natáhl ruku a pohladil ho po té tváři. Aaron přišel dotekům vstříc a zavrněl, z očí však panter nezíral.

„Není ti horko?" zamumlal Cole.

„Už si zvykám," zašeptal panter, zvíře, jež splynulo s touto tmou. „Připravuju se na smrt ve čtyřiceti stupních."

Coleovi se zaleskly oči smíchem. „Pořád lepší než v krutém chladu."

Aaron ho stáhl do peřin. „Tak se pořádně schovej, ať tě tesáky zimy nezakousnou do krku..."

Šelma usnula. Cole ji opečovával jemnými doteky, snímal snědou kůži na tváři, ale na hruď se už neodvážil. Spatřil tam totiž nejen jizvy, ale i tetování na Aaronových klíčních kostech; lineární zjednodušenina losích paroží. Cole na to koukal stejně jako noci a léta předtím, ale nikdy se toho nedokázal dotknout. Pokaždé se ptal, proč si to nechal Aaron vytetovat. Proč si stále připomínat někoho, koho v létě vídal každý den. Jak moc ty emoce byly silné, když byl ochoten si znak Coleovy pýchy nenávratně vtisknout do kůže.

Tři roky a tetování nezbledlo.

Mělo smysl v tom hledat něco víc než jen inkoust vrytý do těla?

Kéž by měl odvahu se dotknout bez jiných myšlenek.

„Pěkné," zašeptal do noci, zatímco se Aaronova hruď mírně nadzvedávala.

Ani jsem to neřekl upřímně. Zavřel oči. Nemoc současnosti. Ani nedokážu ocenit něčí práci.

Telefon zabzučel, ale Cole už dávno ve snové krajině naháněl sněhové vločky.