Území jaspisu a bizonů

2. Hostiny tichých | kapitola devátá

Hussel Jankal pil třetí kávu. Druhou vylil na papíry, další porci tekutého kofeinu si pro jistotu položil tak daleko, aby do ní při vší únavě nestrčil on nebo vzduch.

Zabručel, víčka měl opuchlá a oči malé. „Já už nemůžu." Podíval se na strategicky vzdálený hrnek. „Ani to už nepomáhá. Jediný, na co teď myslím, je postel..."

Když už si myslel, že má stopu, zavedly ho domněnky do slepé uličky. A zrovna, když...

Bzučení telefonu. Rozsvícený displej mu vypálil zrak, na což zareagoval odvrácením.

„Běž spát," rozkázal Jennifer Kelly, ten, který nikdy v noci nespí. „Chceme tě s čistou hlavou, ne ospalce, kterého trefí zkušební kulka."

Poslepu natažený prst měl chuť přesunout na tlačítko „Ukončit hovor", ale ani za mák se nemohl bříškem trefit. „Dej mi pokoj, Kelly."

„Ty dej svatý klid svému mozku, příteli."

„Ne," vypěnil unaveně. „Chápeš, že si ten hulvát nechává trofeje? To je sakra velký špatný."

„Sériový vrah, ne hul–"

Hussel obrátil oči v sloup. „Proboha, Kelly!"

Kolega utichl.

„Sakra... sakra, zase." Mačkal si víčka. „Omlouvám se."

Kelly byl věřící. Klení považoval za nedbalost. Jmenování boha považoval za drzost. Husselovi trvalo dlouho, než si zvykl zkrotit svůj slovník, ale únava zahodila veškeré zábrany, které si dosud vytvořil.

„Chápu to, Hussele. Teď si běž lehnout. Probereme to zítra."

Telefon zhasnul a zanechal Hussela samotného ve světle lampičky. Pálelo ho všechno – spánky, víčka, prsty.

„Zatraceně."

Nahlédl do zbytku kávy a polila ho lítost nad vypliváním zrnek. Jak si vlastně tu kávu udělal? Jak v tomhle stavu dokázal zasunout páku do stroje a čekat, až se nahřeje voda? Možná během toho usnul, nevěděl.

Zcela náhle zhasl i tu depresivní lampu. Hlášení, zprávy z laborky a márnice, fotografie, vše nechal potopit ve tmě. Co takhle si dát doutník, co kouříval starej kojot? I když nikdy nekouřil, mohl by... ne?

Zasténal.

„Pamatuj si mou tvář. Najdi si mě. Oni zemřeli, ale ty seš díky mně naživu."

Vzpomínky. Hloupé vzpomínky. Zasténal ještě jednou – a tentokrát si pročísl zrzavé vlasy. Frustrace. Hněv. Nátlak. Tak se cítil i tehdy, ale přece jen se to stalo před několika lety...

Na stopě, ale přitom ve slepé ulici, kde nesvítí žádné lampy.

Měl plán. Navrhl ho vrchnímu veliteli, ten téměř hned souhlasil.

„Neudělal sem chybu...?" Zívl a položil si hlavu na stůl plný papírů. Vnitřní zvíře, starověký indiánský duch, přes něj přehodil plášť ochrany a zanechal lidskou duši spát v temném podvědomí, zatímco zvířecí krev strážila tělo i ducha.

Někdy musíš riskovat, řekl mu starej kojot. I ten hajzl riskoval, když ti ukázal ksicht. Jen se proměň a toho zkurvysyna najdi, aby věděl, že s kojoty nemá zpívat na měsíc.