Území jaspisu a bizonů

1. Krvekrálové | kapitola osmá

Sandra vzpřímeně stála podél stěn s rukama za zády a poslouchala stylem dychtivých soch.

„To snad nemyslíš vážně."

Aaron neměl na uklidňování čas. Už se přestal snažit matku přesvědčovat o svém věku, už ji přestal ujišťovat o bezpečí. Ten chlap je ještě venku, věděl to, ale nikdo jiný tuto informaci znát neměl – stále se dalo hovořit o jistém nebezpečí. Číhalo na každém rohu a to by si měla uvědomit především ona.

Nancy se poraženě posadila. Schovala si tvář do dlaní a sýpala.

„Nemůžu... ztratit ještě tebe."

Změnila se. Už tuto ženu skoro nepoznával. Nebyla to ta elegance, která ho naučila plavat, která mu ukázala výšky stromů, kdežto jiní rodiče po svých dětech křičeli, ať slezou dolů. Ta inspirace, co ho naučila lovit tiše. Pozoruj, jen se dívej. Ani nedutej, Aarone, tvá kořist je blízko.

Naučila ho nedýchat. Naučila ho pozorovat. Naučila ho dívat se.

Nancy teď dýchala jako při záchvatu. Byla slepá. Byla němá.

„Jen tě připravuji. Budete zde, dokud se nevrátíme. Sandra tě se vším seznámí."

„Já... s policií, Aarone? To je lež. Tenhle svět je válečná zóna! A ty se chceš vrhnout do první linie?" Hlas pískal nepřirozenou a unavenou výškou.

Aaron mrkl směrem k Sandře, generálka chápavě kývla.

„Nemusíš znát důvod mého rozhodnutí. Tahle společnost potřebuje pomoct. A když tu možnost mám, proč ji nevyužít?"

Duhovky se jí stáhly zděšením.

Chvíli nechápal, co matka vidí. Když nahlédl do jejího pohledu, pochopil. Viděla monstrózního manipulátora, onoho boha, kterého vnímala při Chrisově přítomnosti.

Sklopil hlavu. „Já nejsem on, matko."

Nadechla se pro další slova, ale Aaron se již otočil zády a zanechal ji v její ložnici, kde měla jedinou vzpomínku – rodinnou fotografii v rozbitém rámečku.

Nancy, Amanda, Chris, Aaron.

Celek.

Rodina.

Klan.

Panteři.

***

Na Colea narazil na protější zdi chodby. Ramenem se opíral o skříň a měl zavřené oči.

Tiše se k němu přiblížil. Ještě než se stačil los leknout, než stačil Aaron vyvolat svou instinktivní loveckou náturu, schválně šlápl tak nešikovně, aby po sobě zanechal hluk.

Hnědovlasý škubl bradou. Duhovky jako cappuccino, pohled do slunce, kdyby změnilo barvu. Vůně lesa, toulavé srsti, zimy. Svetr vonící po čaji – kapky ochuceného nápoje schnuly pod límcem. Následek zimy, tendence se ohřát, ale ruce byly stále slabé.

Heřmánkový čaj Cole nesnášel, ale příchuť jablka se skořicí miloval. Eleanora ho kupovala ve zdravé výživě, domácí výrobek. Aaron ji párkrát doprovázel, aby poslouchal její názory na svět a město, v němž žila.

Natáhl ruku, Cole zvedl obočí. Vrásky na čele povolily, když pochopil a vložil studenou dlaň do Aaronovy.

Mnul ji a půjčoval jí teplo. Pak hřbet, tam, kde se klenuly klouby, políbil.

„Děkuju," řekl Cole.

Panter ho hypnotizoval. Zašeptal: „Proč děkuješ?"

„Za všechno. Ale teď děkuju za to teplo," povzdechl si los.

Ach, ty pihy.

„Není to všechno teplo, které mám," namítl Benjamin s malým úsměvem.

„Já vím."

Byl unavený, šlo to na něm vidět. Kruhy pod očima jako pytle modřin. Věděl, že za chvíli bude v pořádku, adaptuje se, ale stejně mu Coleův vzhled vadil. Vypadalo to, jako by Aaron nebyl schopen se o něj postarat.

„Půjdu si lehnout."

Když Cole mizel, Aaronova ruka ochladla. Přivřel víčka. Věděl, proč tu Cole stál, proč čekal, ale Aaron se po těch letech naučil v něm číst. Tím gestem říkal, že je podporou, partnerem, psychickým sloupem, pokud z rozhovoru s matkou vzejde ničivá válka. Nemusel nic říkat, aby to Aaronovi došlo.

„Děkuji," šeptl a přičichl si k otisku fyzického doteku, po němž zbyla vůně losa a Colea.

Měl ještě tolik práce, toužil si lehnout vedle Colea... ale nemohl. Kolik by jen měl práce, kdyby se vrátil po čtyřech zimních měsících? Nedokázal si to představit. Neuměl si představit nic z toho, co Cole říkal, ale stačilo mu vidět. Stačilo, když ho na kraji lesa čekal každým končícím dnem, kdy se čas návratu měnil, kdy...

Promasíroval si krk a vydechl.

Musel jít.

Ukončit vládu krvechtivých králů.