Území jaspisu a bizonů

1. Krvekrálové | kapitola třetí

V zimě vládl rod lvů, který se staral o komfort býložravých, mezitímco Garweovci osídlovali zimní krajiny ve čtyřnohé podobě. V době chladu byly lovy přísně zakázány, ale existovala místa, takzvaná Loviště, kde mohli lidé své choutky ukojit. Vyhraněné krajiny, kde žila obyčejná zvířata bez lidských duší, kde pokaždé stál někdo z veterinářů a vědců s tabulkami, aby se náhodou nenašel zbloudilý krajan, co se přidal ke stádu krav, když sám v létě chodil po dvou. Tam masožraví smí. Chráněné rezervace patří jen zimním měňavcům.

Od doby, co je Cole součástí rodiny Benjaminů, každoročně navštěvuje Garweův les. Pocit svobody. Větší teritorium. Magie země. Světlušky zimy. Konečně dokázal na zimy vzpomínat v dobrém, ačkoliv i letos spatřil něco, co z hlavy jen tak nezmizí. Na tu chvíli procitl jako člověk a cítil neskutečnou zimu, kterou v losí kůži obvykle nebere na vědomí. A pak ona... lítost, spojená s lidstvím. Následně silná myšlenka: Jsem naživu. Ale on zemřel. Zákony přírody byly drsné, v lidské společnosti nepochopitelné a násilné, ale to jediné dává lidem šanci usilovat o vlastní přežití. Přežít a ochránit.

Otevřely se dveře do jídelny. Sandra ztuhla a postavila se, dívaje se za jeho záda, načež Cole okamžitě věděl, kdo přišel.

Vůně chladu a kolínské. Čistý oblek. Krok predátora. Ladnost a tichost.

A pak ten dotek na paži. Cole otočil hlavu a pohlédl do tmavých očí, které se tvářily skoro smutně, kdyby nebylo záblesku, jakmile se střetli pohledem.

Aaron Benjamin políbil Colea na vršek vlasů, prsty podebral krátké pramínky a pohladil je. Cosi jemně zavrčel, ale nebylo mu rozumět.

„Vítejte, pane."

„Sandro."

Vzala si své spisy a odešla za dveře. Cole ji ještě zaslechl, jak se s někým bavila, než utichl i její hlas.

Měl ji rád. Koneckonců měl Aaron rád i Kellina, ale vztahová blízkost mezi dvěma hlavními strážci by u personálu nedělala dobro. Mohlo by se stát, že by druzí Benjaminovic rodinu zradili.

Aaron začal s masírováním ramen. „Máš je pořád ztuhlé."

„Děje se to každou zimu."

„A každou zimu tady všem chybíš."

Ze začátku přemýšlel hodně nad tím, jak se k němu staví zaměstnanci Domu. Brali ho jako „muže našeho pána". Možná se na to díval z pohledu, kdy stále viděl v tomhle světě masožravé predátory. Když se podíval blíž, když trávil čas se Sylvií nebo Kellinem, hodně očí mluvilo o tom, jak výjimečný je. Býložravec mezi lovci – žije a je respektován. Považovali ho za poklad, který střežili, kdykoliv nebyl Aaron v blízkosti. Kontrolovali se, aby nevypustili své vnitřní šelmy, kontrolovali se, aby nevyděsili paní Eleanoru nebo jiného člověka z řádu býložravých. Nováčci se pokaždé tváří překvapeně – a snaží se Aarona zaujmout tím, že mají zvířata pod zámkem. Až po dlouhé době si všiml, jak si někteří váží jeho přítomnosti. Zeleň na vypálené půdě. Nejvíce to oceňovali lidé, co zažili Chrisovu krutovládu.

„Vždy najdu cestu domů."

„Já vím." Obklopil dlaně kolem Coleových obličejových rysů a prohmatal vystupující kůstky. Cole přivřel oči. „I když ti věřím, nikdy nevím, jestli se skutečně vrátíš."

Otevřel je, z duhovek zíral los. „Když jsem se osamostatnil, byl jsem ještě hříbě. Každé léto jsem měl strach, že bez pomoci nedokážu najít domovskou trasu."

Periferně Cole zahlédl Aaronův prsten. Koukal na něj, když pán domu říkal: „Od teď jsme tu my, abychom ti vytvořili domov."

Musel to Coleovi stále připomínat. Myslel si, že při absenci silných emocí považuje Cole toto místo za přechodné území. Aaron věděl, že větší touha patřila losím toulkám – nejednou spatřil, když Cole toužebně hleděl do lesů a vnitřně s nimi komunikoval. Ale stejně někdy přišlo na mysl: A co když se stane navěkým cestovatelem? Co když ho už nikdy nenajdu?

Vjel Coleovi do vlasů. „Kdo tě stříhal?"

„Cassie? Už si nevzpomínám."

Aaron se jemně usmál. „Ach, Larbaque."

„Nikdy ses nezmínil, že umíš cizí jazyk."

Aaron vdechl vůni šamponu. „Larbaque znamená v jejím jazyce obdarovaná." Sehnul se k manželově uchu. „Je tolik věcí, co o mně nevíš."

Ani po šesti letech neměl tušení, že má Aaron talent na jazyky. Krásná výslovnost, špetka uznání i procítěnosti; to slyšel, když Aaron vyslovil kadeřniččino jméno.

A měl bych znát důvod, proč každé ráno odcházíš? ptal se v duchu. Tohle tajemství patřilo Domu, ale stejně se cítil odstrčen. Naposledy se tak cítil při otcově odchodu. Něco mu unikalo – a nebo nad tím až moc přemýšlel.

Opřel se do Aaronových rukou. „Hřeješ."

Jako na zavolanou ho panter objal a Cole se jen nechal zamuchlat do teplé náruče. Vítal teplo, protože sprchová euforie už odezněla. Aaronův dech na temeni. Aaronovy horké konečky prstů. Vnímal vše, vnímal to i los. Dokonalá harmonie.

„Pořád je v ložnici zapnutý termostat?"

„Zeslabil jsem ho." Snad neodcházíš kvůli tomu horku?

„Nastav si ho i na čtyřicet, jestli ti to pomůže." Polibek do vlasů, vdechnutí šamponu, losa, Colea.

„Proč se mě nebojíš, když se před tebou proměním?"

„Ty pokaždé tu odpověď zapomeneš?" usmál se panter.

Chci ji slyšet znovu, potřeboval ji jako vzduch. Toužil po větším teplu.

Šepot do ucha: „Protože jsi majestátní. Jsi krásný. Jsi nebezpečný. Jsi Cole."

Cole Pendragon Benjamin. Jsou-li sny nereálné, co je realita? Je to právě teď, nebo se jedná o snění?

Usínal. Mlha v mysli, mlha v kostech. Nadechl se panteřího pižma a odešel spát. Už se nezmohl na broukavou odpověď, protože ta patřila jen čtyřnohému tvorovi s majestátním parožím.