Území jaspisu a bizonů

1. Krvekrálové | kapitola druhá

Sylvie byla o dvě hlavy menší než Cole. Když se ukázala v Domě poprvé, nevěděl, jak se před ní zachovat. Byla divoká a svérázná. Nezdravá úchylka „všechno vědět, všechno znát". Pozorovala každý kout, v němž se něco dělo – když sledoval její soustředěný pohled, neubránil se nervozity. Chladný přístup k informacím, ale jak se otočila, oči jí svítily dobrodružstvím. Dvě osobnosti: koncentrace / hyperaktivita. Když do jejího chování započítal zvýrazněné úzké zorničky v zelených duhovkách...

S personálem komunikovala jedině z očí do očí, nikdy přes sluchátko, telefony nesnášela, ale jeho hovor z nějakého důvodu nikdy neodmítla.

„Vypadášš ješště hůř než včera."

Seděla v kuchyni zaměstnanců a čekala na sestru, na kterou čekal i Cole.

Nevěděl, jak odpovědět, proto mlčel. Rychlovarná konvice zahvízdala, Sylvii se stačilo jen otočit a zvuk umlčet. Na lince, na níž seděla, měla nachystaný hrnek, z něhož se zadýmila vůně jahod s kopřivami.

„Chcešš?"

„Ne." Založil si ruce na hrudi, aby schoval dlaně pod paže. „Ale díky."

Zakřenila se. „Jasné, za chvíli sse zahřeješš. A až zima sskončí, v tuto hodinu budešš běhat jak o život, aby tě Sandra neporazila. Kdo vede?"

„Nedáváme si závod."

„V tom případě nevíšš, na co jssi kývl. Hadi totiž nessnášší prohry."

Sandra nevykazovala tendenci stát se vítězem. V žádném z tréninků, který nachystala. Šlo jí jen o to, aby z Colea dostala všechny techniky, které mu pomohou bránit se a zároveň podniknout útok. Necítil z hadí generálky uštěpačnou touhu po vítězství – to byla zvláštnost, která se mu na ní líbila. V teplých měsících běhali venku a Sandra na něj na začátku čekala, aby probudil cíl dohnat ji. Když nalezl rytmus dechu a pohybu v lidském těle, poznával své hranice mnohem lépe. Sandra každý den cílila na jeho slabiny a Cole se snažil je posilovat. Dokázal tak o sobě smýšlet jako o člověku s celistvým potenciálem, ne jako o „člověku s losí duší".

„Podívej ssse pozorně, Sylvie. Myslím, že Penty se desetkrát rozmýšššlí, komu důvěřovat."

Sylvie se rozzářila. „Čau, sségra."

Narozdíl od Sylvie měla Sandra lidské, kulaté, zornice. A čeho jsi u sester za ty roky všiml, byla rozdílnost v sykavkách. Sylvie syčela krátce, zatímco Sandra vydechovala fonetiku o něco déle, aby dala svým slovům nádech hadího jazyka. Sylvii někdy nerozuměl, protože utnula svá „s" příliš rychle.

Cole se podíval na Sandru. „Můžeme si promluvit?"

Hadí generálka přikývla. Od doby, co spolu skončili v Chrisově pasti, se mezi nimi rozrostlo jakési pouto. O té události nikdy nepromluvili – spíš komunikovali skrze vnitřní zvířata, beze slov, bez zvuků, bez vědomí obou.

Sylvie hrála na telefonu hru, když oba z kuchyně odcházeli na nekonečnou chodbu.

„Hezkej účesss, Penty."

Zamrmlal si pod nos. „Našla jsi to?"

„A ty?"

Jemně vydechl, ale už neodpověděl. Pohladila ho po rameni. Mělo to vyznít konejšivě, ve skutečnosti se jednalo o gesto mlčenlivé podpory. Tento Dům šeptal o tajemstvích, které s sebou přinášeli spojenectví nebo konverzace – a každý mrakodrapu důvěřoval, protože základy neměly prostředky ke sdílení. Mlčely a čekaly. Spaly a chránily. Samy tajily mnoho krvavých stop, které nemohou vyjít na povrch.

Druhé patro patřilo Sandře. Za obrovskými místnostmi se nacházela tělocvična, kterou měla jen pro sebe, ale stejně se tu setkal i s Kellinem, který odrážel Sandřiny lstivé útoky.

Vysvlékla si bundu. Zaklepala na displej termostatu. „Dvacet sssedm ssstupňů, může být?"

„Jo," odpověděl. Stejně se zapotí, takže neviděl smysl v tom přidávat. Než by se místnost zahřála, Cole bude minimálně třikrát na zemi.

Los zareagoval dřív než člověk, takže Cole spíš sebou cukl úlekem, než reakcí na Sandřin nečekaný zásah. Když zmizela z místa, pokaždé si Cole představil, jak samotný čas nedokáže pochopit její pohyblivost – zlekne se hadí ženy, vytřeští oči a ptá se, zda je v tomto světě vůbec platný, když existují trénování vojáci.

Ze Sandřiných pohybů šlo vyčíst, jak vycvičené má tělo. Sebejisté manévry, kalkulování sil, gravitace, předvídání, sledování nepřítele. V představách ji dokázal vidět jako tu zbraň, kterou používali při cvičení. Teď se ta žena ušklíbala, když si všimla, jak Cole strhnul a opožděně napjal svaly.

„V této chvíli by ti ze ssstehenní tepny vytékaly litry, Penty."

A zaútočila znovu. Tentokrát byl připravený – a když zamířila na to stejné místo, stehno s kolenem, aby ho dostala k zemi, vymrštil se jí krokem do strany a zahájil výkop s otočkou. Zablokovala ho zkřížením loktů; ruce držela nad sebou, její nohy se hýbaly rychleji než vzduch, než ten nicotný prach na podlaze. Hbitě ustoupil, tři kroky vzad, než se úplně zastavil. Měl zmenšené zornice, dýchal tiše a mělce.

Sssuper, zašeptala. Tebe je radossst trénovat.

Po hodině a půl seděli na lavici, pili z láhve čistou vodu a Sandra vysvětlovala, jak nejrychleji poznat potencionální agresory. Všimla si totiž, že Cole hodně četl z gest a grimas lidí, musel se přesvědčit, že může někomu důvěřovat natolik, aby s nimi mohl komunikovat. Využila jeho schopnosti k vyššímu dobru.

„Proč to děláš?"

Sandra zasyčela smíchy. „Vždy mi vadilo, jak byly tvoje nohy nešššikovný. Našššla jsssem sssi tvou druhovou sssložku. V ní ssstojí, že máššš i dost tvrdou hlavu, na jiné ssstatissstiky dossst tvrdou. Kdekomu bysss mohl zlomit nosss. Nohy a hlava, to ssstojí za to."

„To jste dělali v armádě?" pozvedl obočí.

Zatnula nohy a uvolnila je. Cvičení již opakovala, zatímco říkala: „Když mě povýšššili, do terénu jsssem ssse dossstala zřídkakdy. Ssseděla jsem dlouho v kanclu, než mi přiřadili jednotku veřejné policie. Musssela jsem sssi zapamatovat všechny druhy, hledat v nich výhody a zapracovat na jejich přednossstech. Každý zvířecí druh má sssvoje ssschopnosti, ale neměla jsssem dossst teorie, takže jsssem přečetla tucet knih, které podrobně zkoumaly výhody i nevýhody jednotlivých druhů. Naučilo mě to, jak pracovat sss jinými lidmi, ale nemohla jsssem dopussstit, aby ssse zabili v terénu. Protože když dokážou sssami přežít, jsou ssschopni ochránit druhé."

Za ty roky zjistil, že Sandra nerada mluvila o sobě. Dokázala vyprávět o druhých, očernit je, nebo je pozlatit, ale nikdy nehovořila o své hadí kůži. Cole věděl, že se má pod kontrolou – kdyby ne, už by tady nebyla. V jistém ohledu si její tajuplnost přirovnával k sobě. I on raději mlčel o tom, jaké to je stát v čele býložravých, zatímco ve stínech žere masožravý vzdáleného druha.

Protože když dokážou sami přežít, jsou schopni ochránit druhé. Jednalo se o její mantru? Slyšel v jejím hlase zvučný cit, který u tak chladného tvora neviděl často. Možná ano, možná ne. Tuhle ví jen Dům.

„Přemýšlíš někdy, že by ses vrátila?"

Ustala ve cviku. „O tomhle nejde přemýšššlet. Když mě zavolají, musssím jít."

Nevypadala vyděšeně, pouze smířeně. Zavírala oči a před víčky viděla vzpomínky, nikoliv myšlenky na budoucnost. Kolik těl musela zlikvidovat? Kolik jich musela sníst, aby zahladila stopy? Kolikrát musela vystřelit ze zbraně a prokázat tak službu státu? Ovládl ji hlad nebo lhostejnost? Sandra byla jedna z těch, ze kterých nedokázal Cole číst, protože všechno skryla za divokým úsměvem a pohyby.

„Ale, ale, koloušššek ješšště nejedl," postavila se s úšklebkem, když uslyšela ten mručivý zvuk. „Eleanora tě nasssytí, jen ssse neboj."

Slovo nasytí znělo z jejích úst divně. Jako by snad měla na snídani srnčí pečeni. Protáhl obličej, když ucítil vlastní pach.

„Jasssně," přikývla, zatímco nasávala aroma potu. „Sssprcha je přednějššší. Sssouhlasssím."