Území jaspisu a bizonů

1. Krvekrálové | kapitola pátá

„Nezeptáš se, proč jsi to vždycky ty?"

Kellin si povzdechl. Málem si pročesal vlasy, ale včas se zastavil – jeho matkou byla etiketa. „Otázka by byla stejně praštěná jako ta ženská."

Měl pravdu, ta ženská praštěná byla, o tom se nemohl hádat.

Stáli na soukromém parkovišti, Cole se chystal nastoupit, kdyby mu nepřekážel zámek. Kellin se na něj lítostivě (a „myslíš to vážně?") podíval.

„Vedeš si dobře."

„Byl bych hloupý, kdybych před kočkou zdrhl," odsekl orlí strážce.

„To dá rozum."

Kellin se zamračil. „Správně bych ti to neměl dovolit."

„Označil bys to za pochybnou situaci?" rýpl si los. „Neměj obavu, vím, jak se o sebe postarat."

Bylo evidentní, že Camille nedůvěřoval. Kočkám se věřit nemá, věděl to každý, kdo se pohybuje v různorodých společnostech. I obyčejné čtyřnohé člověk nevěří – ty mršky si na lstivost potrpí. Možná změní názor, jakmile se setká s nějakou liškou.

Cole si uvědomil dávno, že orel si s kočkou asi nepotřese rukou. Když ale Kellina pozoroval, viděl v tom jistý smysl – díky tomu si může Kellin vybudovat štít, i když pokaždé, co ho v její blízkosti viděl, na tváři měl tak kamenný výraz, že snad zlatooký ani nedýchal.

„Jak chceš," vzdal to orel. Zabezpečení vozidla ne zrovna nadšeně zamňoukalo. Cole se usadil na sedadle a zahřál si prsty. Kellin mezitím nastartoval auto, bez požádání zapnul topení a aktivoval k tomu vyhřívání sedaček. Teplý vzduch ho hladil po tvářích a nohou, což ocenil, protože se třásl od hlavy až k patě.

„Jestli budeš chtít..."

... pomoct s vyhrožováním...

„Nebude potřeba, díky."

Camille by se tomu divadlu jen vysmála.

„Potom neříkej, že jsem se nesnažil."

„Řekl jsem to někdy?"

Za patnáct minut stáli na místě, Kellin klepal prsty o volant a Cole se snažil působit klidně. Otráveně se na krámek díval a opakoval si postup. Byl ale k něčemu platný? Kočky jsou temperamentní a uhýbavé, takže nevěděl, jestli jeho plán vyjde. Možná skončí na mínus třiceti procentech.

Za jedinou výhodu, když vešel dovnitř, považoval dusné horko, ale puch vonných tyčinek mu hned nato převrátil žaludek.

Cobra, její manžel, obsluhoval a zrovna vyplňoval objednávkový list. Zvedl jen zrak, když zaslechl zvonek nad dveřmi, dál se Coleovi a Kellinovi nevěnoval.

Camille se objevila vzápětí než se stačil Cole otočit na patě a zmizet. Sevřely se mu vnitřnosti – koneckonců ani Kellin nevypadal nadšeně.

Tenhle výjezd nebyl první. Po třetí návštěvě, když Cole vyšel zaprskaný krví, se Kellin rozhodl chodit s ním, i přestože mu los vysvětloval, že se jednalo o nehodu, ne o násilí, a že ta krev nebyla jeho, ale cizí. Konkrétně patřila jedné číšnici, které se roztříštila sklenička v dlaních, a Cole měl zrovna to štěstí, že stál nejblíž, aby si mohl Kellin myslet, že došlo k násilnému nedorozumění.

„Promluvme si."

Camille ukázala bílé zuby. „Tak mluv, hříbě."

Cole škubl očima směrem k závěsu. Všiml si tak, jak si Kellin nenápadně utřel nos, aby se zbavil intenzivních vůní.