Víc než osud

1

Spokojeně se usměje, když dorazí na místo. Milovala to tady. Trávila tu hodiny a hodiny v tichu lesa a v ústraní od všeho shonu ve městě.
Spěšně se svlékne a skočí do vody, která je ještě teplá, přestože se blíží zima.
Vodní hladina se rozčeří a za okamžik se nad ní zavře. Pod vodou doplave téměř na druhou stranu jezera. Užívá si každou vteřinu, protože si je vědoma, že sem delší dobu nebude moct zajít a kdo ví, jestli to letos ještě stihne.

Jakmile napadne sníh, už se nebude dat koupat a doma bude tolik práce, že na to nebude čas. Samozřejmě že se do lesa dostane, ale jen na nezbytně dlouhou dobu aby dala své vlčici prostor a možnost se proběhnout.

Ve městě žije spousta vlků, ale i lidí a tak musí být obezřetní. Území její smečky zabírá velkou plochu. Několik měst, ale i vesnic a tisíce kilometrů lesů.
Rodiče jí neustále opakují, že má být vděčná za tak velký domov. Celé dětství poslouchala historky o tom, jak předchozí Alfové postupně rozšiřovali území až do dnešní podoby.

Současný vůdce byl jeden z nejmladších, jakého kdy tato smečka měla, ale zároveň i jeden z nejlepších.
Říkalo se o něm že je sice tvrdý a neústupný ale spravedlivý. Už jeho předchůdci založili tradici, že každý rok se v jiném městě konala velká slavnost, jejíž součástí byl maškarní ples pro všechny členy smečky.

Letos poprvé se měla zúčastnit také. Ne že by na to neměla věk, ale náklady na cestu a šaty byly vždy nad jejich možnosti. S nejlepší kamarádkou se už před rokem dohodly, že budou šetřit a pojedou spolu.
Šaty si měla jít vyzvednout dnes večer a zítra ráno měly nasednout na vlak, který je odveze do několik desítek kilometrů vzdáleného města.
Nebylo to jen jedno z měst, bylo to město, ve kterém sídlil Alfa a ples se měl konat přímo v jeho domě.

Teprve když jí začne být zima se přinutí vylézt z vody a obléct se. Při pohledu na hodiny se usměje a její vlčice spokojeně zavrní. Jen co dorazí do města, může si zajít pro šaty, na které se neskutečně těšila.
S Annie, nejlepší kamarádkou, se měli sejít pět minut před dohodnutým časem a jít si vyzvednout šaty společně.

Jak čekala byla tam dřív. Netrpělivě přešlapovala na rohu a rozhlížela se, ze které strany její kamarádka přijde.
"Tak co? Jdeme?" Poskočí Annie a když se na ni souhlasně usměje, zamíří ke krejčovství.
Původně měli v plánu koupit si šaty tak jako většina normálně v obchodě, ale když zjistily, že si našetřili o hodně víc peněz rozhodli se, že si je nechají ušít.

Krejčová už na ně čekala a každou poslala do jedné z kabinek, kde už měly na ramínku připravené šaty.
Annie měla jasnou představu, jak by měly vypadat, ale Freya nechala švadleně volnou ruku.
Při pohledu na šaty ztěžka polkne. Jsou nádherné, ale podle ní odkrývají víc, než by měly.

Látka se při sebemenším pohybu třpytí až se musí pousmát, jak jí připomíná hladinu jezera lesknoucí se na slunci.
Oblékne si je a nechá krejčovou, aby jí je zašněrovala.
Vypadáme dokonale. Ozve se spokojeně její vlčice, ale ona se ošije.
Ale ten výstřih mohl být menší. Podotkne Freya a potáhne si ho nahoru.
Prosím tě. Odfrkne si vlčice.

Annie měla rudé bohaté šaty, které jí dokonale ladily s blond vlasy.
Spokojeně poděkují a před obchodem se rozloučí se slovy, že se potkají na nádraží.

Večer nemůže ani usnout, leží a hledí na šaty, které se lesknou ve svitu měsíce. Jedou jen na ples a další den zpět, ale i tak se těší, jako ještě nikdy.

Když ráno nasednou do vlaku a ten se rozjede, s úsměvem pozoruje míhající se krajinu. Vlak několikrát zastaví, než dorazí do města, kde vystupuje většina cestujících.
Vypadá to tu úplně jinak než u nich. Je tu víc lidí, ale i budov.
Předpokládala, že tohle město je převážně obydleno vlky, když je už několik generací hlavním sídlem Alfů.

Jsou ubytované v hotelu, ze kterého je to na ples necelých deset minut pěšky. Když jsou oblečené, učesané a namalované, Freya se na sebe podívá do zrcadla.
Ještě nikdy nevypadala tak, jako dnes. Usměje se a když její vlčice souhlasí a Annie také, zamíří na ples.

Před vchodem do velkého domu si nasadí masky. Sál je obrovský a nádherně zařízený. Vše je decentní a elegantní a je poznat, že to navrhoval někdo, kdo má cit.
Dají si něco k pití a pozorují tančící páry. Upřímně doufala, že se tanci vyhne. Základní kroky uměla, ale nijak dobrá tanečnice nebyla.

Po chvíli k nim přistoupí cizí muž a ona se modlila, aby si šel pro Annie. S úlevou je pozoruje, jak se přidají k ostatním tanečníkům a dopije svou sklenici.
Zdá se jí vydýchaný vzduch a tak zamíří k balkónu, kde se na pár minut postaví k zábradlí a prohlíží si zahradu.

Je nádherná a velká. Záhony jsou uspořádány s naprostou precizností, jako by i každou květinu sázeli na milimetr přesně tam, kde má být. Když je jí líp a hudba dohraje, rozhodne se vrátit a najít Ann.

Prochází davem, když omylem zavadí o cizí ženu. Otočí se k ní a omluví. Jen co se chce otočit a rozhlédnout se, kde je její kamarádka, vrazí do vysokého muže stojícího těsně za ní.
"Moc se omlouvám," s omluvou vzhlédne. Nikdy tak černé oči neviděla, ale nebyla to jejich barva, co jí připravilo o dech.
Byl to on sám.

Nedokázala to vysvětlit, ale než stihla zjistit proč se cítí tak zvláštně, muž před ní poklekl a sklopil hlavu.
Najednou jí všechno dávalo smysl.
"Bohyně všeho stvoření, děkuji za tento den, kdy jsem našla svou sjelevenn," hlas se jí třese a když k ní vzhlédne, opět přestane dýchat.

Cítí že je stejně rozrušený jako ona.
"Bohyně všeho stvoření, děkuji za tento den, kdy jsem našel svou sjelevenn," z tónu jeho hlasu jí přeběhne mráz po zádech.
Vstane a udělá k ní ještě jeden krok.
Zhluboka se nadechne, až se jí z jeho vůně zatočí hlava.

"Zatančíš si?" Vztáhne k ní dlaň a usměje se. Jako omámená ji přijme a než se naděje, stojí uprostřed parketu.
Přitáhne si ji k sobě, je to tak zvláštní pocit. Nedokáže to vysvětlit, ale jako by spolu nebyli poprvé.

Jak může něco takového cítit k úplně cizímu člověku? A nejvíc ji děsí, že to stále sílí. O síle spřízněných duší slyšela hodně, ale něco tak silného nečekala.
Jako by byl její součástí a ona zase jeho. Dokonce cítí jeho pocity, což ji děsilo.

Ani nedokáže přemýšlet nad tancem. Neustále hledí do těch tmavých očí, které jí pozorují s pohledem plným náklonnosti a něhy.
Najednou ji zakloní až ho křečovitě stiskne v obavě, aby neupadla.
Když se narovná přitáhne ji až k sobě a se spokojeným výrazem zvedne jednu ruku.

Když se dotkne rudé tváře, jako by jí tělem projela elektřina. Vydechne a pootevře rty. Skloní se a políbí ji. Není to žádná kamarádská pusa. Jako by skrze jeho rty cítila všechnu tu touhu.
Chytne se ho kolem krku, když se jí začnou třást kolena. Přitiskne ji k sobe ještě pevněji, až mu spokojeně vydechne do úst. Cítí jak se zachvěje a nečekaně vtrhne jazykem mezi její rty.
Nečekala to, ale netrvá ani zlomek vteřiny, než začne spolupracovat. Teprve když začne ztrácet dech a motá se jí hlava se od ní odtrhne a na okamžik opře čelo o její.
Zrychleně oddechuje a jeho vůně a dotek ji nutí chtít víc. Jakmile k němu zvedne pohled zjistí, že ji pozoruje jako lovec, který ví, že zvítězil.

Teprve teď si uvědomí, že je kolem naprosté ticho a když se rozhlédne, zděšeně zadrží dech. Stojí na parketu sami a všichni se na ně dívají.
"Proč na nás tak zírají?" Zeptá se tiše, jako by to snad neslyšeli.
Pustí ji a s úsměvem si sejme masku.

Zaskočeně udělá krok vzad.
"Ty?" Vydechne zděšeně. Teprve teď kromě jejich pouta ucítí i tíhu jeho autority coby Alfy.