Můj Přízrak

1.

Nadechla jsem se.
Nechala jsem ty vůně, ať mi proudí do nosu.
Pořád se mi vracely, odjakživa a navždy. Ale já ani víc nechtěla.
Tohle bylo všechno, co jsem potřebovala.

Vzduch byl cítit kořínky a hlínou, která nás ze všech stran uzavírala v útulné tmě. A taky ještě něčím. Schovala jsem se do hřejivé srsti naší maminky, srdíčko plné lásky.
Tohle byla vůně bezpečí.

Cítila jsem bít ještě dvě další srdíčka, zrovna tak maličká, jako to moje. Já a moji sourozenci jsme patřili k sobě. Společně jsme tu usínali, váleli se v rozházeném listí a podivovali se, co se může skrývat v té uschlé vegetaci, nebo snad za tou zeminou a vlčí srstí.

Ucítili jsme totiž něco nového.

Pamatuju si, když jsem se poprvé podívala ven. Nemotorně jsem našlapovala na své pacičky za doprovodu známé bílé vlčice, a se dvěma vlčaty po svém boku. Mezi mechovými rostlinkami a listy kapradí pronikaly do nory tajemné ranní paprsky, které nás vítaly na naší první výpravě. Hleděla jsem na rozvětvené kmeny stromů, na mýtinu ukrytou ze všech stran divokým porostem. A mě si zas prohlíželo několik vlků, kteří vypadali všichni velmi přátelsky. Smečka, jíž jsme se nyní stali součástí.

Tehdy jsme poprvé poznali svět. A svět poznal nás.
Mou sestřičku Sugar, sourozence Moth a...

,,Misty, že mě nechytíš!"
Jen jsem se ušklíbla a rozběhla se za bílým vlčetem, které pelášilo vysokou lesní trávou. Ze stébel za ní lítaly třpytivé kapky rosy.
,,Moc si o sobě nemysli Sugar!"
Uháněla jsem po kamenech porostlých kvetoucími šlahouny. Moje tlapky na moment zvířily světélkující zrnka pylu, která se rozletěla jako světlušky. Užasle jsem se rozhlížela, hopsala mezi kvítky a vrtěla ocáskem. Zkoušela jsem ta mihotavá zlatá světýlka zachytit. Jedno z nich mi přistálo na čenichu, kýchla jsem.

,,Misty! Tady jsi!" zaslechla jsem starostlivý hlas a spěchající kroky za mnou. ,,Co jsem vám říkala?"
Vlčí čelisti mě opatrně zvedly do vzduchu. Zem pode mnou se dala do pohybu a poletující světýlka se mi vzdalovala.
,,Mami já za to nemůžu!" protestovala jsem. ,,Sugar mi utekla!"
,,Sugar tam byla s tebou?" zhrozila se, když mě v táboře smečky položila do mechu. Povzdechla si a vyběhla znovu směrem, odkud jsme se vrátily.

,,Jenom jsme si hrály." zamumlala jsem tiše. Pomalým krokem jsem obešla povalený kmen obydlený nějakými houbami a lehla si do tlejícího dřeva vedle šedivého vlčete. Kloboučky hub teď stínily nad našimi hlavami.
,,Máma zkazí každou zábavu."
,,Nic si z toho nedělej Misty." uklidňovalo mě. ,,V táboře je přece taky zábava."
,,Tobě se to řekne Moth. Děláš tu celý den vůbec něco? Kromě spaní?"

,,Náhodou! Dneska jsem pomáhalo Deltovi s léčivýma kytkama."
,,To zní hróózně zajímavě."
,,Je a moc! Průzkumníci pokaždé donesou do léčitelský nory něco nového. Neznámé kvítky, voňavé a svítivé a my musíme přijít na to, jak nám můžou pomoct."
,,Super." ucedila jsem ironicky.
Moth uraženě švihlo ocasem a na chvilku se odmlčelo.
,,Taky mi vypráví příběhy. Ty by se ti líbily Misty. Věděla jsi, že na místě, kde dřív vlci žili, žádné kvítky nesvítily? A houby byly docela maličké. Mohlas je rozšlápnout packou!"
Zůstala jsem ležet a koukat do blba, ale jedno ucho se mi se zájmem zdvihlo.
,,Prý je tady něco ve vzduchu. Je tím nasáklá zem a šeptají si o tom houbové žáby. Delta si myslí, že -"

,,Tak si to ještě jednou ujasníme." přerušila nás huňatá bílá vlčice. Před zraky nám přistálo poslední vlče. ,,Můžete prozkoumávat území smečky, ale takhle k večeru už se držte v táboře."
,,No jó." zakňučela Sugar se svěšenýma ušima.
,,To není fér." opáčila jsem. ,,Já ještě nechci jít spát."
,,Den je moc krátkej, že?" souhlasila ségra a svalila se na zem za námi.
,,Mohl by bejt delší, ale to máma nechápe."
,,Aspoň se můžeme těšit na další ráno." olízlo mi Moth povzbudivě ucho.

Sluneční vlk se v rudých plamenech pomalu snášel k obzoru. Až si ho nakonec větve vzdálených borovic a stromových hub vzaly do objetí. Místo něj se na temnou oblohu vyšvihl stříbřitý Měsíční vlk, a spolu s ním všechna tajemství skrytá ve hvězdných mlhovinách.
Vysoký porost do sebe nasával tmavě modrou, dokud nezůstal ponořený v husté tmě. Jen mdlé světlo kvítků o sobě dávalo vědět. Bílé veverky ještě chroupaly kdejaká semínka, se stmíváním už se i ony odebraly do pelechů rozmístěných vysoko nad námi.

Smečku svolalo zavytí. Vlci se seběhli okolo širokého pařezu, stínu dávno mrtvého stromu, jehož zbytky roztroušené po táboře si příroda pomalu brala zpátky. Nad kapradím vystoupil tmavě hnědý Alfa Hunter po boku svého druha, šedivého Moona, v jehož srsti se rýsovaly stříbřité ornamenty.
Uprostřed mechové mýtiny odhalovaly paprsky nehybná těla jelenů, potřísněná lesklou krví. Úlovek dnešní lovecké výpravy. Vlci se střídali u hostiny, oba Alfové už byli po jídle a odnesli si stranou holou lebku zdobenou průhledným parožím. Měsíční světlo se v krystalu lámalo a vrhalo na vlčí srst duhové odlesky.

Tři malá vlčata by dál upírala udivené pohledy na hvězdnou oblohu, dál by zvědavě poslouchala, kde se co šustne. Výhled jim však zastoupil šedý vlk Atlas, který je vedl do pohodlí nory. Bílá Soul přispěchala za svým druhem a otřela se čenichem o ten jeho.
Několik vchodů do podzemí bylo částečně skryto porostem a dalšími kusy spadlého stromu. Poslední vlčí ocas zmizel uvnitř. Jen dnešní noční hlídka, písčitě zbarvený Firefly, přecházel po mýtině a paranoidně těkal očima do temnoty. Pachy, které ve dne vlky provázely, už se samy uložily ke spánku, jejich nedostatek znepokojoval.

Mnohem radši už by se taky ukryl do bezpečí.