Můj Přízrak

8. (šla by napsat líp - dostane přepis)

Měla jsem pocit, jako bych to tu znala odjakživa. Ačkoliv jsem se na Sentry území podívala jen jednou a to pravděpodobně úplně na opačný konec.
Napínala jsem sluch, aby mi neuteklo vzdálené burácení říčního proudu, ale zatím do vnitrozemí doléhaly jen ozvěny ptactva a větru ve větvích. Holé polámané stromy střídal jen další, dávno zničený lesní porost. Nadýchaný mech si držel ještě trochu zeleně, jakoby se snažil předstírat, že se mu v místních podmínkách daří.
Jak daleko ty plameny tehdy zasahovaly?

Tělem se mi šířil pocit, že právě procházím oblastmi, kde rozhodně být nemám. Šimral mě v hrudi jako neklidní brouci a stonožky, ale líbilo se mi to. Moje zvědavost chtěla víc.
Právě se plížím na zakázanou hostinu jako tajný agent. Unikám pohledu hlídek, které jsem si představovala jako vysoké bestie monitorující okolí svým zrakem zrovna tak, jako Sluneční vlk. Skočila jsem z kamene na kámen, jako kdybych se snažila vyhnout zornému poli jednoho z nich, a pro sebe jsem se ušklíbla.

Když jsem se zrovna nevěnovala překážkám terénu, s úsměvem jsem si pohrávala se dvěma obratli, které na mě Phantom navlíkl. Rozptýlení pachu. Asi to fungovalo dobře, marně jsem si vybavovala, který z těch jeho pachů mu opravdu patří.
Porovnávala jsem velikosti. Každý pocházel z jiného zvířete, přesto se svou stavbou podobaly.

,,Třetí krční." objasňoval mi jednou, když jsem se na to zeptala.
,,Proč bereš pokaždé zrovna ten? Má to nějakou výhodu?"
,,Nemá. Prostě jsem si tak zvykl. Už je to taková rutina."
,,Co znamená rutina?"
,,Znamená to pohřbím tě do mraveniště."

,,Musíme teď spoléhat na protivítr." mumlal si vlk nade mnou. ,,Až odhalí náš pach, nebo cokoliv jiného, zbývá jediné. Zdrhat. Pamatuješ si, kudy jsme přišli? Tak tam."
,,Jasný." přikývla jsem nejistě. Opatrně jsem se ohlédla ve snaze zapamatovat si podobu cesty z téhle strany. Vždyť to tady vypadá všude stejně!
Nemusím se bát, nevšimnou si nás. Tajná agentka Astra a Phantom nepozorovaně proklouznou všem hlídkám, tam i zpátky.

Rozeběhla jsem se křovím a skočila zvířeti po krku jako nemilosrdný aligátor. Něco mě však strhlo dozadu, čelisti mi sklaply naprázdno a zajíc vylekaně zmizel v porostu. Phantom si jen otráveně povzdechl.
,,Co to sakra děláš?"
,,Lovím! To bys koukal, kdybys mě nezastavil. Dalšího zajíce už chytím!"
,,Teď není správná chvíle Astro. Kdykoliv může přijít někdo z hlídek. A stane se tak rychleji, jestliže nám budeš pořád dělat alarm. To už můžeme rovnou volat: hej Sentry, tady jsme!"
,,Zvládla bych to! Někdy se musím naučit lovit!"
Co když už se k nám zvířata nikdy nevrátí a budeme muset pokaždé sem?
,,Drž tlamu."
,,Proč mi nevěříš?"
,,Proč to nenecháš na mně? Lov ti nejde. Nebýt tebe, jsem už po obě-"

Zarazil se a zavetřil.
,,Obědě? Neměli jsme snídani."
,,Ten pach bych poznal i pod vodou." sykl znechuceně a dal se do pohybu. ,,Změna stanoviště. Nebo budeme mít společnost."
Obezřetně jsem ho následovala. Párkrát jsem přitom vrhla očima na kamenitou pláň, ale v dohledu zatím nikdo nečíhal.
Moje pomyslné hlídky přesto strážily všude. Zem pode mnou jakoby probíjela bouřkovou elektřinou, jakoby se snažila mě setřást. Co tu vůbec dělám?
,,Možná jsem sem neměla chodit."
,,No to si piš. Měl jsem jít sám."

Pod našima nohama se střídaly kameny se suchým rostlinstvem na vyprahlém, křovinatém poli. Měla jsem co dělat, abych omylem nešlápla mezi balvany.
,,Nevrátíme se, dokud nejsme v průšvihu?"
,,A umřeme hlady. To víš že jo. To se tady radši poperu, aspoň ta hydra dostane do zubů."
,,Třeba bychom našli jídlo i u nás."
,,Jo, dva úplňky po smrti a shnilé. Dobrou chuť!"
,,Proč mě pořád shazuješ?" posmutněla jsem. ,,Myslíš si, že jsem neschopná?"
,,Jo."

,,Tak hele, za tohle můžeš ty!" chtěla jsem mu to vrátit. ,,To ty se se mnou pořád hádáš!"
Místo odpovědi protočil očima.
,,Malá, rozvztekaná Astra. Nezasloužíš si její jméno vlče."

Tentokrát to ucítil i můj čumák. Vznášelo se to nad námi jako tichý řev, někdo se sem plížil. Obhlídka.
,,To je ten stejný, jako předtím." zneklidnila mě Phantomova slova ještě víc.
,,To ale znamená, že..."
,,Nás sleduje. Počkat? No super. Je jich víc."
Nervózně přidal do kroku, abychom se co nejdřív dostali někam, kde se půjde skrýt. Měla jsem co dělat, abych mu stačila. Pokoušela jsem se zorientovat a uhodil mě strach, když mi došlo, že jsme se ztratili. Beznaděj pomalu, ale jistě sžírala i jeho.

Dech se zastavil. Srdce rozbušilo. Pohled lítých rudých očí. Běh po kamenech, čas na opatrnost už vypršel. Jde po nás. Viditelně jde po nás.
,,Phantome!" vyjekla jsem při pádu. ,,Phantome pomoc!"
Nevěřícně jsem sklopila pohled ke svojí tlapce, chycené mezi skálou. Snažila jsem se vytrhnout, ale akorát jsem se pořezala o hrany kamene. Černý vlk se na mě ohlédl a na okamžik jsem v jeho obličeji zahlédla zaražení. Tohle se nemělo stát.

,,Podívejte se na něj!" rozesmála se ona smrt v našich stopách. Pronásledovala nás jako přízrak a slyšela snad úplně všechno. ,,Phantom, v masce statečnosti, ale uvnitř zmatený jako rozšláplý mravenec."
Srst bílé vlčice se ve větru vzdouvala jako zpěněný hřbet Oceánského vlka, její oči se blýskaly jako zbytky večerního Slunce. Udělala několik kroků k němu, Phantom jí s hrůzou hleděl do tváře.
,,On se asi bojí. To jsem ještě neviděl." uculil se vlk naproti ní.
,,Drž hubu Rogue!" štěkl po něm Phantom.
,,Na co čekáš hrdino?" upřela pobavený pohled na mě. ,,Pomoz jí!"

Černé drápy poplašeně ucouvly, nakonec se obrátily a daly na útěk.
,,PHANTOME!"

,,To bylo Phantomovo vystoupení, vážení." zašklebila se Sentry a dvakrát protočila očima, což ji znovu rozesmálo. ,,Mohl se za ni prát, ale rozhodl se zachránit si krk. Ubohý srab. Takhle si ho teď všichni zapamatují."
Skrz slzy v mých očích jsem rozeznávala blížící se bílou šmouhu. Pronikavý zrak se zastavil kus nade mnou.

,,Ty tak zbaběle neutečeš, viď? A no jo vlastně.
To je ale smůla."