Můj Přízrak

5.

Nad hlavou nám stínily listy kapradí, které nás kryly mezi kousky kůry. Připadala jsem si jako chameleon, který nabíral barvy svého prostředí a pomalu se zneviditelnil.
Výhled odtud byl zajímavý, přestože jen na část tábora. Hlídky přecházely území smečky a čas od času se některý objevil s průzkumníky poblíž, jeden Alfa cosi rozebíral s lovci. Shlížela jsem dolů do trávy a odolávala smíchu, když se nic netušící Moth náhodou podívalo naším směrem.
Den jako každý jiný. A přece se tu vznášela neklidná atmosféra.

,,Je to naše chyba." zakňučela moje sestřička sklíčeně. ,,Artemis přišla o oko kvůli nám!"
,,To neříkej Sugar. My jsme to přece nechtěly, nemůžeme za to."
Schovávala obličej do mechu a nechtěla se na nikoho podívat. Olízla jsem jí konejšivě ucho.

,,Misty! Sugar!" zaslechly jsme za sebou. Po padlém kmeni si neobratně razilo cestu černooké vlče.
,,Jak jsi nás našlo Moth?"
,,Je na vás vidět zespoda." ušklíblo se. ,,Nejste tak nenápadný, jak si myslíte. Jdu na průzkum, chcete jít se mnou?"
,,Neříkej dvakrát." pokusila jsem se o úsměv. Tázavě jsem koukla na Sugar, která zůstávala na zemi, ale pak se taky postavila na tlapky.

Uháněla jsem temnou stezkou mezi houštím. Kvítky mi sem tam zazářily pod tlapkami, listy křoví mi ubíhaly nad hlavou. Zastavila jsem se a poslouchala blížící se kroky, následně jsem skočila po bílém vlčeti, které se mi připletlo do cesty. Sugar se mi se smíchem vykroutila a dál se snažili mě setřást.
,,Jen počkejte!" volala jsem za nimi. ,,Já vás oba dostanu!"

Vyběhla jsem prosluněnou skalku, přede mnou se teď rozkládal mohutný houbový strom. Moth a Sugar se na mě smáli zpoza bledého kmenu porostlého šlahouny popínavých rostlin. Od sebe nás dělila dráha několika větví, kudy se do své skrýše dostali. Ušklíbla jsem se a vyskočila na první z houbových kloboučků, ale neudržela jsem rovnováhu a rozplácla se dole v trávě.

,,Poslední dobou je tu nějak divně." poznamenala jsem a moji sourozenci přitakali.
,,Taky jsem si říkalo. Les jakoby ztrácel barvy. Delta se teď pořád nervuje a vyhání mě ven."
,,Proto ses rozhodlo jít si s náma hrát?"
,,Vlastně jo. On to asi nemyslí zle, ale nechce se mi pořád poslouchat o těch nepěkných věcech, co některé magické rostliny umí."
,,To ti vypráví? Idiot. Takhle tě odrazovat od tvých zájmů."
,,Za náma můžeš kdykoliv Moth, budeme rády."

Leželi jsme v nadýchaném mechu a vzhlíželi k obloze. Směrem vzhůru přibývalo matně třpytivé mlhy, ve které se nejspíš někde schovával Sluneční vlk. Mezi větvemi visely roztrhané mraky a mdlé modrofialové listí.
,,Snad se brzo zase vyjasní a vrátí se jeleni, ať konečně dostaneme najíst."
,,Taky už bych si rádo něco dalo."
,,Kdyby teď Artemis mohla lovit, jistě by se výpravě vedlo lépe." slyšela jsem Sugar naříkat.
,,Maminka o tom mluví jako o nepřízni počasí. Neboj, netýká se to nás. Oběd nedostal nikdo."

Lesní mlha se pomaličku měnila pod rudými večerními paprsky, kdesi pod mechem už se začínala plížit noční tma. V drobných dešťových kapičkách se leskl západ Slunce. Koruny stromů se mi při pohledu odtud trochu rozmazávaly, skotačící bílé veverky už se taky někam poděly.
Lovci se v čele s Alfou Hunterem vraceli do tábora. Moon běžel přivítat svého druha, bylo však jasné, že tu něco nehraje. Vyměnili si zklamané pohledy.
Úlovek tvořil jeden docela maličký koloušek. Výše postavení vlci se snažili jídlem šetřit, rozdělit se s ostatními, ale dál, než na lovce, se stejně nedostalo.

,,Měl bych prosbu Alfo."
Z léčitele splývajícího se stíny byly v přítmí kapradin sotva vidět zelené oči. Pod okem měl rozmázlou jakousi azurově zářící tekutinu, která se plynule vlévala do spirál na jeho tváři.
,,Mluv Delto." pokynul mu šedivý vlk.
,,Žádám si srdce a oko toho zvířete."
,,Teď, bez naší Omegy, jsi tu nejníže." obrátil se na něj Moon, až zacinkaly kusy krystalových parohů na jeho krku. ,,Je mi líto. Musíš si holt vystačit s tím, co na tebe zbyde."

Znovu jsem běžela blízko zemi, krytá větvemi porostu a vysokou trávou. Noc už mi šlapala na paty, zmocňovala se všeho okolo. Chránily mě zářivé jiskry kvítku, který jsem si nesla v tlamě.
V hlavě jsem si postupně kreslila mapu celého území smečky. Tábor, potok, prolézací houbový strom. Mátlo mě tu tolik zajímavých vůní, povědomých nebo ne, a to mě lákalo ještě víc.
Když najednou všechno překryl jediný pach. Někdo mě pronásledoval. Olivově zelené oči se zaleskly v temnotě kus ode mě.
,,Tady bys už neměla být Misty."

,,Já myslel pro výzkumné účely." ujasňoval léčitel své záměry.
,,Zase ty tvoje výzkumy." zavrtěl Moon s lehkým úšklebkem hlavou. ,,Pořád si myslíš, že si můžeme sílu tohohle místa osvojit? Vlci nejsou pro magii stavění Delto."
,,Jsem přesvědčen Alfo."
,,Nevíš, s čím si zahráváš."
,,Existuje snad lepší způsob, jak to zjistit?"

Rozčepýřený, avšak dneškem již unavený Aiers mi zastoupil cestu, abych musela následovat jeho kroky. Neochotně jsem ho poslechla a pomalu změnila směr k táboru.
,,Nikdy nikde nemám být." hlesla jsem zklamaně.
,,Zítra je taky den, neboj."
,,Když mě to venku tak baví!"
,,Jednou z tebe bude skvělá průzkumnice do party." pousmál se.
,,To bych ráda."
Tajuplná pěšinka se vlévala do známé mýtiny tábora, kde se smečka postupně ukládala ke spánku. Ve vzduchu zablikalo několik světlušek. Snažila jsem se nesvěsit uši, cítila jsem, jak se mi špatně dýchá.

,,Je to naše chyba Aiersi?" vypadlo ze mě.
,,Copak?"
,,Že Artemis přišla o oko."
Na chvilku se odmlčel, dorazili jsme.
,,Hlavně si to nevyčítej Misty. Jen... zkuste víc poslouchat smečku. Věř mi, víme, co děláme.
Popřeješ teď ode mě sourozencům dobrou noc?"

Spící těla vlků ležela rozvalená v podzemní noře, pohodlně přikrytá tmou. Zdálo se jim asi o jelenech a spokojeně oddychovali.
Já si připadala jako v kleci. Jak tu můžu snít, když všechny moje sny poletují venku, mezi stromy a houbami? Znuděně jsem mžourala do sotva viditelna, na nějakou stonožku cestující mezi kořínky.

,,Misty, spíš?" zachránil mě nenápadný hlas mojí sestřičky.
,,Ne, hrozně se nudím." odpověděla jsem šeptem. ,,Zase mě tu uvěznili, copak jsem unavená?"
,,Vím, o čem mluvíš." povzdechla si. ,,Když to začne být venku nejzajímavější, nechtějí nám to ukázat."
,,Přesně. Co z toho mají?"
Opatrně jsem přelezla nehybného sourozence mezi námi a přitulila se k Sugar, která mi na uvítanou olízla ucho. Očima jsem zabloudila ven, do chladných paprsků a na tváři se mi najednou objevil úšklebek.

,,Co kdybychom se odtud tajně vyplížily?" napadlo mě. ,,Než se rodiče vzbudí, budeme zpátky."
Sugar na mě hleděla nejdřív zmateně, ale nenechala se dlouho přemlouvat. Mrkly jsme na sebe, nebylo potřeba říkat víc.